Po deseti letech končí, ale: „Nikdy neříkej nikdy!“

JAN POKORNÝ

Ústí n. O. – Od roku 2013 si bez nich pro­gram ústec­ké Malé scé­ny neu­mě­li před­sta­vit. Měsíc co měsíc při­ná­še­ly peda­gož­ky ústec­ké umprum­ky JITKA KUBĚNKOVÁ MARIE UHLÍŘOVÁ osvě­že­ní v podo­bě kun­sthis­to­ric­kých před­ná­šek.  Zkusily si něco víc než jen „jen“ škol­ní výklad a občas­né exkur­ze, postup­ně zača­li cho­dit věr­ní fan­do­vé, ale v sále Malé scé­ny se obje­vo­va­ly neu­stá­le také nové tvá­ře. Mezi nimi i stu­den­ti, z nichž někte­ří se věnu­jí ději­nám umě­ní i na vyso­kých ško­lách. „Máme doce­la úspěch! A mys­lí­me si, že to stu­den­ty s námi dost baví,“ říka­jí jed­ním hla­sem oblí­be­né vyučující.

 

Musím prac­ně zapá­t­rat v pamě­ti, kdy se kona­la his­to­ric­ky vůbec prv­ní přednáška?

JK: Bylo to před dese­ti lety, v září 2013.

MU: Ale devět cyk­lů, pro­to­že jeden jsme kvů­li covi­du vypus­ti­ly. Ovšem poté jsme jej opakovaly.

 

Jak vůbec napad­ne uči­tel­ky, co mají už tak prá­ce až nad hla­vu, ješ­tě dělat před­náš­ky pro veřejnost?

MU: Za to může Jitka! (smě­je se)

JK: Napadlo mě to v době, kdy jsem byla na mateř­ské dovo­le­né. Ve chví­li, kdy jsem byla stá­le doma, se dosta­vil pocit, že moje IQ degra­du­je. Potřebovala jsem něja­kou inte­lek­tu­ál­ní čin­nost, chy­bě­la mi ško­la, kon­takt s lid­mi. A tak jsem si vymys­le­la přednášky.

 

Sólo, nebo s někým?

JK: Marušku jsem chtě­la, a tak jsem ji oslo­vi­la. Že jsme v Malé scé­ně, za to můžeš, mys­lím, ty (autor rozhovoru).

MU: A mám pocit, že se to upeklo na jed­nom z našich kos­tel­ních výle­tů s Klárou Skrbkovou, kte­rá s námi ze začát­ku také spolupracovala.

 

Dá prá­ci vzpo­me­nout si, o čem byla pre­mi­é­ro­vá přednáška?

MU: Tu měla urči­tě Jitka.

JK: Myslím, že to byla čes­ká román­ská archi­tek­tu­ra. První cyk­lus jsme totiž věno­va­ly naší archi­tek­tu­ře v prou­du času.

 

Za deset let se urči­tě hod­ně změ­ni­lo, ale zají­ma­lo by mne, zda jste se ale­spoň ze začát­ku potý­ka­ly se stre­sem, trémou?

MU: Já jsem ner­vák pořád! A tré­mis­ta taky, ale už jsem si našla sys­tém, jak si před­náš­ku vypracovat.

JK: Trému já nemám, ale spíš mám občas pro­blém s dohle­dá­vá­ním infor­ma­cí. Ale jak přes­ně říka­la Maruška, časem jsme si vyvi­nu­ly způ­sob práce.

 

Tak schvál­ně, jak dlou­ho trvá pří­pra­va jed­né před­náš­ky? Předpokládám, že to bude déle než před­náš­ka samotná.

MU: Záleží na téma­tu, je to hod­ně indi­vi­du­ál­ní. Začínám tak mini­mál­ně měsíc před, hod­ně času zabe­re vyhle­dá­vá­ní infor­ma­cí a jejich ově­řo­vá­ní z více zdro­jů, to samé dohle­dá­vá­ní obráz­ků. A koneč­ně dát před­náš­ce něja­kou kul­tu­ru a strukturu.

JK: Mám to podob­ně. Když je před­náš­ka mono­te­ma­tic­ká, máš jed­no­ho uměl­ce, to jde rych­le­ji. Pokud zvo­líš šir­ší téma, úpl­ně posled­ní před­náš­ku jsem teď měla vel­ko­mo­rav­ské hra­diš­tě v Mikulčicích, tak to mi dalo poměr­ně zabrat. Příprava před­náš­ky má něko­lik fází, shro­máž­dě­ní infor­ma­cí, jejich vytří­dě­ní, posta­ho­vá­ní obráz­ků, napsá­ní tex­tu. Pak se to člo­věk sna­ží nau­čit a nále­ži­tě předvést.

 

Řádově tedy mno­ho a mno­ho hodin?

MU: Nezdá se to, ale je to tak.

JK: Také pro­to jsme oce­ni­ly pomoc našich hos­tů – kole­gy­ně Martiny Novozámské, Jiřího Hrdiny z ost­rav­ské umě­lec­ko­prů­mys­lo­vé ško­ly či mého kama­rá­da z Dlouhé Třebové a peda­go­ga Martina Lamplota.

Dějiny umě­ní učí­te obě už řád­ku let a v obo­ru jste kova­né. Stalo se vám ale někdy, že bys­te prá­vě při pří­pra­vě před­náš­ky zjis­ti­ly něco zce­la nové­ho, vám do té doby neznámého?

MU: Samozřejmě, poma­lu v kaž­dé! Zjistíme spí­še nové zají­ma­vos­ti, perličky.

JK: Ne že by to úpl­ně pře­vrá­ti­lo naše pově­do­mí o daném uměl­ci či obdo­bí, ale zís­ká­me infor­ma­ce, o kte­rých jsme dosud nevě­dě­ly. Jdeme více do hloub­ky, v pří­pa­dě uměl­ců zejmé­na co se týká jejich živo­ta. Obecně neu­čí­me ve ško­le živo­to­pi­sy nijak zvlášť podrob­ně a zamě­řu­je­me se spí­še na vlast­ní tvorbu.

 

Za deset let devět cyk­lů – je něja­ký z nich, kte­rý vám spe­ci­ál­ně utkvěl v paměti?

MU: Pro mě vždy ten aktuální!

JK: Asi to tak nemo­hu říct, že bych někte­rý ozna­či­la za oblí­be­ný. Maruška umí dob­ře vymýš­let názvy cyk­lů, tak­že když tře­ba při­šla s pojme­no­vá­ním Šelma na uli­ci, od fau­vis­mu po street art, to se mi straš­ně líbi­lo. Já mám ráda umě­ní jako celek, od pra­vě­ku až po dva­cá­té století.

 

Takže nena­jde­te něja­ké obdo­bí či styl v ději­nách umě­ní, kte­ré bys­te pro sebe ozna­či­ly za srdeč­ní, preferované?

JK: Já spíš jed­not­li­vé uměl­ce. Pro mě je abso­lut­ní favo­rit Santini a pak Braun, oba sho­dou okol­nos­tí z baro­ka. Zabývám se jimi celo­ži­vot­ně, pořád jez­dím po památ­kách, kte­ré vytvo­ři­li. Ale mám stej­ně tak ráda dva­cá­té sto­le­tí, napří­klad funk­ci­o­na­lis­mus, a pak samo­zřej­mě pra­vě­ké umění.

MU: Jitka mi sebra­la funk­ci­o­na­lis­mus. Nemám něja­ké top obdo­bí, spí­še tedy dva­cá­té sto­le­tí cel­ko­vě. Vedle funk­ci­o­na­lis­mu mě něčím při­ta­hu­je tře­ba také sore­la, Bauhaus nebo v desig­nu čes­ký kubis­mus. A za jed­not­li­vé uměl­ce? Ze socha­řů Berniniho, z malí­řů tře­ba Édouarda Maneta.

 

Přednášky jsou také o setká­vá­ní, spe­ci­ál­ně v útul­ném pro­stře­dí Malé scé­ny. Zvykly jste si v pub­li­ku spí­še na věr­né návštěv­ní­ky, ane­bo neu­stá­le víta­ly nové tváře?

JK: Něco mezi. Jsou tací, co cho­di­li pra­vi­del­ně celých deset let. Ale pokaž­dé se obje­vil někdo nový a vel­mi čas­to také stu­den­ti. Podle toho, kdo aktu­ál­ně stu­do­val a co jsme zrov­na pro­bí­ra­li. Všem našim divá­kům pat­ří poděkování.

MU: Mezi rekord­ma­ny by urči­tě pat­řil míst­ní zna­lec bet­lé­mů pan Mátl nebo man­že­lé Fikejzovi, rodi­če naše­ho býva­lé­ho stu­den­ta a nyní kolegy.

 

Obě dvě nepřed­ná­ší­te jenom v Ústí, jaké jsou vaše dal­ší aktivity?

MU: Spolupracuji s cho­ceň­skou kni­hov­nou, zača­li jsme ješ­tě před covi­dem, něja­ký pátek už to bude. Ustálilo se to tak, že dělám dvě před­náš­ky na jaře a dvě na pod­zim. Na ten nej­bliž­ší mám naplá­no­va­nou rene­sanč­ní Florencii a barok­ní Řím.

JK: Nemám to tak pra­vi­del­ně jako Maruška, spíš mě občas někdo požá­dá, abych něja­ký pořad při­pra­vi­la. Pořádala jsem před­náš­ky u nás v Dlouhé Třebové, na pod­zim by měla být dal­ší, téma ješ­tě řeší­me. V Malé scé­ně s Lenkou Janyšovou jsme se domlu­vi­ly, že v příš­tím škol­ním roce uspo­řá­dám dvě před­náš­ky a dvě bude mít kole­ga Martin Lamplot. Už to nebu­de cyk­lus, ale čty­ři jed­not­li­vé pořady.

 

Po dese­ti letech tedy s pra­vi­del­ný­mi před­náš­ko­vý­mi cykly kon­čí­te, co za tím je? Chyběla téma­ta, inspi­ra­ce, ener­gie, nebo pros­tě jen chce­te v nej­lep­ším přestat?

MU: Úplně přes­ně nevím, nějak to zkrát­ka vyply­nu­lo. I když jsme měly občas hos­ty, pří­pra­va do znač­né čás­ti závi­se­la na nás.

JK: Určitě tro­chu téma­ta, kte­rá jsme postup­ně vyčer­pa­ly. Jakkoliv ději­ny umě­ní jsou samy o sobě nevy­čer­pa­tel­né. Možná se z pra­vi­del­nos­ti dosta­vi­la úna­va, říka­ly jsme si, že si tro­chu odpo­či­ne­me, při­brz­dí­me. Ale neří­ká­me, že už nikdy, uvidíme!

 

Jelikož učí­te na umě­lec­ké ško­le, své stu­den­ty, aspoň před­po­klá­dám, vní­má­te jako kul­tur­ní bytos­ti. Ale co lidi kolem sebe, jsme my Češi stá­le kul­tur­ní národ, národ Masaryka, Čapka a Komenského?

MU: To si asi netrou­fám posuzovat.

JK: Těžká otáz­ka, hlav­ně se asi nedá gene­ra­li­zo­vat. Předpokládám, že ti, co cho­di­li na naše před­náš­ky do Malé scé­ny, kul­tur­ní jsou. A naši stu­den­ti vesměs také, i když máme občas zají­ma­vé pří­pa­dy. (smě­je se)

 

Na dru­hou stra­nu vás musí těšit kaž­dý, kte­rý pak vyra­zí ve vašich sto­pách a jde stu­do­vat ději­ny umě­ní. Mimochodem není jich úpl­ně málo.

MU: Máme doce­la úspěch!

JK: A mys­lí­me si, že to stu­den­ty s námi dost baví.

 

Blíží se čas let­ních prázd­nin, před­po­klá­dám, že u vás opět kun­sthis­to­ric­kých. Kam se chystáte?

MU: Tohle je otáz­ka hlav­ně na Jitku!

JK: Budu toho mít hod­ně. Plánujeme spo­leč­ně naši tra­dič­ní kos­tel­ní jízdu na pět dní, letos Strakonicko, Prachaticko. Je tam straš­ně moc pamá­tek od stře­do­vě­ku až po deva­te­nác­té sto­le­tí. Pak při­dám ješ­tě týden ve fran­couz­ské Normandii, kde je toho taky hod­ně. Stejně jako v Polsku, kam se také chystám.