Na textilku nastoupil v osmnácti. Nyní se jako ředitel loučí

Na textilku nastoupil v osmnácti. Nyní se jako ředitel loučí

Na textilku nastoupil v osmnácti. Nyní se jako ředitel loučí

JAN POKORNÝ

Ústí n. O. – Poslední pod­pi­sy v ředi­tel­ské kolon­ce na vysvěd­če­ní sti­hl 30. červ­na. Za rok už najdou stu­den­ti orlic­ko­ús­tec­ké umprum­ky na stej­ném doku­men­tu pod­pis jeho nástup­ky­ně. Nyní se ZDENĚK SALINGER těší na zaslou­že­ný odpo­či­nek, po 46 letech na tex­til­ce, poslé­ze SŠUP, jis­tě prá­vem. Náročná por­ce? „Ale hezká!“ říká na kon­ci pro­fes­ní­ho maratonu.

Když člo­věk ví, že letoš­ní pře­dá­vá­ní vysvěd­če­ní bylo po desít­kách let jeho posled­ní, co se mu honí hlavou?

Úleva, smu­tek, ale i radost.

Co z toho nejvíc?

To bude tak na stej­né úrov­ni. (usmí­vá se)

Z čeho pra­me­ní úle­va, je ředi­tel­ský úděl těžký?

Velmi jed­no­du­še řeče­no, není to leh­ké. A bylo to urči­tě těž­ší, než jsem si v roce 2017 při nástu­pu do funk­ce před­sta­vo­val. Na mys­li mám pře­de­vším nesku­teč­ný nárůst administrativy.

Váš před­chůd­ce Zdeněk Rössler pro­ve­dl ško­lu vel­kou pro­mě­nou, ať už šlo o stě­ho­vá­ní odbor­né výu­ky z Hnátnice, nebo cel­ko­vou rekon­struk­ci hlav­ní­ho are­á­lu v Zahradní uli­ci. Vy jste zase musel umprum­ku uří­dit v době covidu.

Nikdy by mě nena­padlo, že něco podob­né­ho zaži­ju. Teď už vzpo­mí­nám v kli­du, začát­ky neby­ly vůbec jed­no­du­ché. Myslím ale, že po úvod­ních těž­kos­tech s podo­bou distanč­ní výu­ky jsme situ­a­ci rozum­ně zvlád­li. Máme to za sebou, tedy snad!

Pandemii bohu­žel vystří­da­la vál­ka a s ní také pro­blémy s ener­gi­e­mi. Už se poda­ři­lo situ­a­ci stabilizovat?

Nějakou jis­to­tu máme, doká­že­me před­po­klá­dat hra­ze­ní spo­tře­by energií.

Určitě bychom ale měli zmí­nit také pozi­ti­va a není jich za šest let málo.

Na prv­ním mís­tě urči­tě úspě­chy našich žáků pod­po­ře­né výko­ny peda­go­gů zejmé­na výtvar­ných obo­rů. A těch úspě­chů je nepočítaně.

A co se týká ško­ly samotné?

Velkou rados­tí jsou dvě eta­py rekon­struk­ce spor­tov­ní haly v hod­no­tě při­bliž­ně sed­mi mili­o­nů korun. Třímilionové inves­ti­ce se v roce 2019 dočka­la i hlav­ní kotel­na are­á­lu v Zahradní uli­ci. Zvládli jsme také obno­vy dvou počí­ta­čo­vých uče­ben a před­po­klá­dám, že ten­to trend bude pokračovat.

Ta vůbec nej­zá­sad­něj­ší inves­ti­ce, výstav­ba nových ate­li­é­rů v část­ce kolem 200 mili­o­nů korun, na svo­ji rea­li­za­ci stá­le čeká. Jak dlou­ho ještě?

Po dese­ti letech jsou ate­li­é­ry už koneč­ně na obzo­ru. Jsem pře­svěd­čen, že drob­né majet­ko­vé nesho­dy se poved­lo vyře­šit a bude dodr­žen stá­va­jí­cí záměr. A že v úno­ru 2024 začne výstavba.

Ať bude­te tou dobou ve ško­le ješ­tě čin­ný, či niko­liv, těší­te se na pro­hlíd­ku nových prostor?

Určitě a prů­běh výstav­by budu bed­li­vě sledovat!

Po šes­ti letech ve funk­ci je jis­tě na mís­tě urči­tá osob­ní sebe­re­flexe. Je něco, co bys­te dnes udě­lal jinak?

Upřímně říkám, že těch věcí by neby­lo málo. Ale co je udě­lá­no, je dáno, nic nelze vrá­tit. Co jsem udě­lal, udě­lal jsem rád a v dob­ré víře.

Pokud se zamě­ří­me na budouc­nost umprum­ky, čis­tě řečí čísel se zdá, že bude spí­še umě­lec­ké než prů­mys­lo­vá. Nebo se pletu?

Pochopitelně sou­čas­ná situ­a­ce je pro mne tro­chu smut­ná, mul­ti­funk­ce ško­ly začí­ná poma­lin­ku ustu­po­vat. Ale doba tako­vá je a není mož­né tříš­tit síly na více­ro obo­rů. Musíme udr­žet ško­lu tím, co ji posu­nu­je nyní, a to jsou umě­lec­ko­ře­me­sl­né obory.

Stejně jako váš před­chůd­ce jste pro­fes­ně „tex­ti­lák“, spja­tý s boha­tou tra­di­cí měs­ta i jeho vzdě­lá­vá­ní, přes­to tuto sku­teč­nost akceptujete?

Lehký povzdech, ale jde o budouc­nost ško­ly, ne nostalgii.

Nahrává tomu zájem o všech pět výtvar­ných oborů?

V posled­ních letech je oprav­du sta­bil­ně vyso­ký, a pokud se poda­ří do nabíd­ky při­dat ješ­tě dal­ší z umě­lec­ko­prů­mys­lo­vých obo­rů, jsem pře­svěd­čen, že ško­la bude úspěš­ně exis­to­vat i nadále.

Otevření šes­té­ho stu­dij­ní­ho pro­gra­mu je tedy v plánu?

Týká se ani­ma­ce, ale to už bude zále­ži­tost mé nástupkyně.

Neváhal jste poměr­ně důraz­ně pou­ka­zo­vat na nedu­hy čes­ké­ho škol­ství, napří­klad pro­střed­nic­tvím aso­ci­a­ce umě­lec­ko­prů­mys­lo­vých škol. Svítá na lep­ší časy, co vidí­te na kon­ci tunelu?

Na kon­ci tune­lu vidím dal­ší tunel. (usmě­je se) Když to řek­nu kul­ti­vo­va­ně, zažil jsem sedm­a­dva­cet minis­trů škol­ství a kaž­dý se vyzna­me­nal jinak. Nové tren­dy respek­tu­ji, ale nemě­ly by opo­mí­jet zákla­dy vzdělávání.

Přes podob­né výhra­dy vás ale tře­ba může těšit tře­ba fakt, že se absol­ven­ti umprum­ky do své ško­ly rádi vra­ce­jí. A to pří­mo jako její pedagogové.

Jsem rád, že se kva­li­ta vzdě­lá­vá­ní u nás poslé­ze vra­cí v absol­ven­tech, kte­ří se stá­va­jí peda­go­gy. Asi se jim u nás líbí.

Dovolím si ješ­tě něko­lik osob­něj­ších otá­zek. Když se v roce 2017 sla­vi­lo výro­čí ško­ly, zalis­to­val jsem kro­ni­ka­mi a nale­zl vás tam jako stu­den­ta. Kdy přesně?

Bylo mi osm­náct. Moje ces­ta v této ško­le zača­la roku 1977 ve dru­hém roč­ní­ku Střední prů­mys­lo­vé ško­ly textilní.

A pokra­čo­va­la?

Po úspěš­ném absol­vo­vá­ní jsem vystu­do­val Vysokou ško­lu stroj­ní a tex­til­ní v Liberci a po tří­le­tém zaměst­ná­ní v kon­cer­no­vém pod­ni­ku Elitex jsem nastou­pil do ško­ly v roce 1986.

V deva­de­sá­tých letech jste pak pře­vzal říze­ní uči­liš­tě, neple­tu se?

To bylo v roce 1994, jed­na­lo se o Integrovanou střed­ní ško­lu tex­til­ní, býva­lé uči­liš­tě Perly, kte­ré se násled­ně s tex­til­kou spo­ji­lo. Posléze jsem byl vedou­cím dílen a prak­tic­kých čin­nos­tí, tedy zástup­cem ředitele.

Šestačtyřicet let je nároč­ná porce?

Ale hezká!

Co bude násle­do­vat teď?

Zasloužený odpo­či­nek, rodi­na, vnuk, sport.

Vrátí se popu­lár­ní Sally zpát­ky do brá­ny ústec­ké fot­ba­lo­vé gardy?

Na to už je poz­dě! (smě­je se) Asi už jen na tribuny.

Vůbec popr­vé v ději­nách tex­til­ky, pono­vu umprum­ky, sta­ne v jejím čele žena, je to vel­ký milník?

Máte prav­du, kole­gy­ně Martina Novozámská je vůbec prv­ní v his­to­rii ško­ly… ale změ­na je život! A pokud bude potře­ba, budu jí nápomocen.

Nevylučujete tedy dal­ší angažmá?

Pokud bude zájem, v neleh­kém začát­ku rád pomohu.

Co nej­ná­roč­něj­ší­ho vaši nástup­ky­ni čeká?

To bychom měli vyne­chat, nechci ji děsit. (smě­je se) Popřál bych Martině do dal­ších let stej­né nebo ješ­tě lep­ší spo­lu­pra­cov­ní­ky peda­go­gy i nepe­da­go­gy, jaké jsem měl já.

A méně papírů?

To nehro­zí…

Závěrem, prak­tic­ky celou svou pro­fes­ní kari­é­ru jste věno­val ško­le, kte­rá pro­šla obrov­skou trans­for­ma­cí i řadou díl­čích změn. Kde si před­sta­vu­je­te umprum­ku za dal­ších deset, pat­náct, dva­cet let?

Představa musí být vždyc­ky opti­mis­tic­ká. Dobrou ško­lu musí v prvé řadě udě­lat odbor­ná kva­li­ta, kte­rou jako peda­go­go­vé drží­me už od její­ho začátku.

A jis­tě také stu­den­ti, lep­ší se nám, nehorší?

Vidím roz­díl­nou kva­li­tu, ale to neva­dí. Lepším poraď, hor­ší donuť!