Jednou z největších osobností mezi pedagogy orlickoústecké umprumky je vedoucí ateliéru produktového designu, jeden ze strůjců skupiny Atika Bohuslav Horák. Mezi kolegy i studenty oblíbený Bóda, přední český designér a architekt, už letos vystavoval v Holicích, kde žije. Dalším pomyslným dárkem k jeho 70. narozeninám bude účast na Art design festivalu v Mikulově, který pořádá vyhlášená galerie Křehký. Ta připravuje v rozmezí 24.–26. května přehlídku sběratelského designu a tvůrčí workshopy. „Noblesní zámecké prostory obsadí designérské instalace a chybět nebude ani doprovodný program v podobě tvůrčích dílen, prezentací designérů. Hlavními hvězdami dvanáctého ročníku festivalu budou designéři Bóda Horák a Daniel Piršč. Spoluzakladatel legendárního uskupení Atika a legenda české postmoderny Bohuslav Horák rozšíří sběratelské portfolio značky Křehký o misku z ohýbaného kovu ve tvaru větvičky s přiléhavým názvem Křehká a Mikulovskou Venuši, jejíž možné formy teprve vznikají,“ uvádějí pořadatelé v prospektu akce.
Sám oslavenec pak k blížící se akci doplňuje: „Na Art design festivalu vystavím řadu novinek navržených a zrealizovaných v roce 2023 a 2024. Úplně první vznikla pro galerii Křehký mísa Větvička. Ta vyjadřuje křehkost a zároveň můj rukopis. Další objekt je inspirací z mládí, mísa Blue Target.“
Pro umprumku rušné období nekončí. Po úspěšně zvládnutých talentových přijímacích zkouškách a posledním dnu otevřených dveří začala rekonstrukce domova mládeže, která by měla razantním způsobem zvednout komfort ubytovaných. Studentů, kteří do Ústí dojíždějí ze všech koutů republiky, má totiž škola hodně. „Samotná budova prošla renovací, ale její interiér desítky let nikoliv. Proto jsme se ve spolupráci se zřizovatelem rozhodli k razantním úpravám,“ vysvětluje ředitelka SŠUP Martina Novozámská. Jak upozorňuje, do úpravy vnitřních prostor se zapojili sami vyučující-designéři, tak aby připravili studentům maximálně vlídné prostředí.
Akce bude pokračovat i v nadcházejících měsících, kompletně hotovo by mělo být před začátkem nového školního roku. „Aktuálně se nám už podařilo v celém objektu vyměnit osvětlení za úspornější, stejně byla na chodbách vyměněna okna. Aktuálně probíhá pokládka nové podlahy,“ uzavírá Novozámská.
Čtyři roky seděli v lavicích, nyní ve své bývalé škole působí jako učitelé. A know-how tak ochotně předávají mladým. Ateliéry orlickoústecké umprumky v posledních letech posílila „mladá krev“, kterou vám postupně představíme v seriálu rozhovorů Z lavice za katedru.
Z Ústí do Zlína a zase zpět. Tak by se v kostce dala popsat dosavadní cesta designéra, grafika a hudebníka Jiřího Fikejze. Po maturitě v roce 2017 se s dalšími čtyřmi kamarády-spolužáky vydal na studia do Baťova města, nakonec ovšem zakotvil v „rodné“ umprumce. Má po třech letech za katedrou chuť pokračovat? „Pokud mě budou ve škole chtít, asi rád zůstanu. Mám moc rád aha momenty studentů, když se jim rozzáří oči… aha, tak proto!“ přibližuje moment, pro který stojí za to učit.
Jaký to byl pocit, najednou přijít do stejné školy v úplně jiné roli?
Pořád se s tím vyrovnávám. Škola ale nevypadá o moc jinak, než když jsem ji po maturitě opouštěl. Co roh, to vzpomínka. K většině z nich ještě pořád chovám respekt, úctu, i když si už s většinou tykám. Což je také zvláštní pocit.
Zvažoval jste v deváté třídě jinou volbu než střední uměleckou školu? Co se vlastně v té chvíli odehrává v hlavě patnáctiletého kluka?
Zrovna u mě to bylo docela jednoduchý. Děda maloval, táta je umělecky akční, odmala jsem držel pastelku v ruce. Umělecká škola byla jasná volba, navíc když je v Ústí, nemusel jsem nikam dojíždět. Na první dobrou byl spíš problém vybrat nějakou náhradní variantu.
Třeba gymnázium? S vaším prospěchem byste určitě s přijímačkami neměl problém…
Ani ne, to spíš dědu možná rmoutilo, že jsem nedělal něco přírodopisného, co on sám celý život ve Sloupnici učil. Ale pro mě bylo umění jasnou volbou.
A jak probíhalo čtyřleté studium naší umprumky?
I když se to nezdá, uteklo hrozně rychle. A byly to fajn roky, člověk hodně může… a málo musí. Hlavně ve třeťáku měl člověk školu vyloženě na háku, maturita furt ještě daleko.
Pamatuju si vás jako studenta velmi šikovného, ale trochu nonkonformního. Spíš proti systému, ale teď jste najednou jeho součástí. Jde to dohromady?
Od začátku mám problém s plněním povinností a děláním věcí na čas. (směje se) No a to teď po studentech sám vyžaduju. Je to takový paradox. Navíc jak jsem introvertní člověk, tak mám občas problém s autoritou. Ani věkový rozdíl proti studentům nemám kdovíjaký, možná jsem někdy zbytečně kamarád, je to dvojsečný.
Dokázal byste o někom z vyučujících říct, že vaši cestu výrazně ovlivnil, nebo dokonce vytyčil?
Bohouš (Špaček, vedoucí ateliéru Grafického designu) a Bóda (Horák, vedoucí ateliéru Produktového designu), pokud bych měl vybírat z učitelů. Ale hlavně jsme se navzájem ovlivňovali s klukama ze třídy, byli jsme ambiciózní, snažili se předhánět jeden druhého. Jednak ve výkonu, jednak v pohledu na uměleckou věc. To určitě ovlivnilo naše estetické cítění.
Takovou partu kamarádů snad nemapatuji, vás bylo pět jak v Poláčkově knížce.
Bylo nás ve třídě pět kluků proti dvaceti holkám. Od začátku jsme drželi spolu, přišlo nám to přirozené.
Byli jste tedy zvyklí už na střední spolupracovat? To se v Česku moc nenosí, spíš nezdravé soutěžení, sbírání známek a jet na své triko.
Pomáhali jsme si od začátku. Když jsme třeba cítili, že nám některé předměty nedávají tolik, kolik bychom chtěli, scházeli jsme se po hodině v prázdné učebně a dělali podle tutoriálů.
Překvapilo, že jste sbírali úspěchy i mimo svůj hlavní obor, konkrétně ve filmové tvorbě, za níž jste dokonce získali ocenění města. Čím to?
Pomohl nám vedle vyučující Lucie Harapátové spolužák Kuba Brokl, kterého animace už tenkrát bavila, pak ji studoval a dneska ji ve Zlíně učí. Přihlásili jsme se do večerních kurzů, tam dělali teda spíš blbosti, ale přeci jen jsme něco vytvořili a kupodivu úspěšně.
A po maturitě vás pět odešlo studovat do Zlína. Taky nevídané, i když každý, pravda, trochu něco jiného…
Studovat ve Zlíně nás nejspíš napadlo, když jedna ze studentek univerzity dělala na umprumce její prezentaci. Každý z nás šel nakonec na trochu jiný obor, ale celé studium jsme víceméně sdíleli stejné buňky na kolejích. Kromě Kuby, který bydlel s přítelkyní také z naší školy. Takže vlastně pět plus jedna.
Jaký byl Zlín v porovnání s Ústím? Obě města s průmyslovou tradicí, ale přeci jen jiné světy.
Zlín vypadá hezky, ale podle mě se velice rychle okouká, je to samá cihla. Na studium vzpomínám ale rád, Zlín je studentské město se spoustou akcí. I sama univerzita má výborné vedení a programy. Třeba KOMAG, kdy studenti z celé fakulty spolupracují na různých projektech. Ateliéry jsou běžně propojeny s praxí, mají reálná zadání, obhajují se před zákazníky, to vždycky pomůže. Funguje i spolupráce se zahraničními univerzitami, vystavovali jsme semestrálky například až na Tchai-wanu.
Tak to muselo být něco pro vás, pamatuji vás jako velmi soutěživý, kreativní typ.
Účast v soutěžích vždy nějak vyplynula. Buď studentské filmové festivaly na střední s už zmíněnou Luckou Harapátovou, nebo úspěch s trofejí v soutěži Svazu průmyslu, kde jsem měl zadání od Body Horáka.
Pomůže tohle studentovi v přijímacích zkouškách na vysokou, když se má čím prokázat?
My jsme předkládali do prvního kola portfolio, kde už jsem úspěchy měl. Takže předpokládám, že to roli hrálo. Známky jsme vůbec neřešili, pouze jsme dodatečně dokládali maturitní vysvědčení nutné k dalšímu studiu.
A vy osobně si na v českém školství tolik populární známkování potrpíte?
Já známky nemám rád vůbec. Je to číslo, které ti v podstatě nic neřekne, přitom do něj musíš zahrnout spoustu věcí najednou. Můžeš mít jedna mínus pro šikovného člověka, který se mohl snažit trochu víc. Pak jedničku pro outsidera, který se snaží, a vidíš od něj to nejlepší, co dokáže. A když postavíš tyhle známky vedle sebe, není to úplně fér.
Byla vaše cesta za katedru složitá, nebo naopak přímočará?
Asi dvakrát mi blesklo hlavou, že by učení nebyl špatný nápad, ale nikdy jsem tomu nepřikládal důležitost. Potom jsme se jednou potkali s Bódou na pivu v Malé scéně, už sondoval a věděl, že jsem z Ústí. A pak už mi zazvonil telefon a Bóda mi nabídl volné hodiny, které potřebovali ve škole vykrýt. Takže asi šťastná náhoda, řekl bych.
Přišel jste na umprumku, znal jste prostředí i lidi. Usnadnilo to začátek, anebo obráceně?
Těžká otázka. Asi jsem měl hlavně štěstí, že jsem narazil na předmět, o kterém relativně hodně vím. Jednalo se o čtyři hodiny vektorové grafiky týdně, tak jsem začínal. Zároveň jsem ten rok dokončoval diplomku, víc hodin bych asi nestíhal. Ze všech programů v grafice mám vektor nejradši, ještě před střední jsem v něm tvořil, což byla docela výhoda. Nevnímám sebe úplně jako učitele, spíš konzultanta z praxe.
Ani po třech letech za katedrou?
Trošku se to změnilo ve chvíli, kdy mi přibyly teoretické předměty. Už musím aktivně učit.
Ale primárně se cítíte spíš jako umělec na volné noze?
Asi jo. Od původního oboru – produktového designu – jsem trochu utekl směrem ke grafikům.
A mezi mladými grafiky na umprumce bývaly postrachem tiskové techniky, které, pokud se nepletu, učíte taky. Zkusil jste je přiblížit studentům jinak, nějak inovativně?
Abych se přiznal, mě tiskovky vždycky bavily. Přišlo mi, že pokud pochopíte princip, nemusíte se nic učit, vše přirozeně vymyslíte. Samozřejmě spousta věcí, které jsme se učili, byly už tenkrát trochu out of date. Něco málo jsem se přiučil ve škole, pak praxí, snažím se vybírat, co mi přijde důležité pro obor, s čím se mohou studenti reálně potkat.
Lze nějak definovat ideální poměr teorie a praxe?
V tiskovkách, kromě digitálu, šance na praktické vyzkoušení moc není. Sítotisk se v našem oboru už neučí a jiné tiskové metody se pro malonáklad nevyplatí. Ale snažím se občas nosit alespoň nějaké zajímavě provedené tiskoviny, které sbírám, kudy chodím.
Pokud se pokusíme o nějakou sebereflexi, jak vás kantořina v průběhu tří let baví či nebaví?
Mě učení baví, když baví studenty. Což se bohužel ne vždy povede, třída od třídy, skupina od skupiny, předmět od předmětu. Podat teorii zábavnou formou pro mě není snadné, pedagogické vzdělání v podstatě nemám, byť si ho chci příští rok doplnit.
Čekají vás tedy další studia?
Mám ambici si udělat pedagogické minimum, naposledy jsem bohužel prošvihl přijímačky. (směje se)
Takže spojujete učitelství i s vlastní budoucností, není to jen nějaký krátkodobý plán?
Určitě. Ke konci školy mi přišlo líto, že ji opouštím, a se studenty se učíme v podstatě navzájem.
Mimochodem škola teď prochází výraznými personálními změnami a stává se výhradně uměleckou. Jak tuhle proměnu vnímáte?
Další složitá otázka. Logiku to ale určitě má. Určitě pozitivně vnímám skutečnost, že máme ředitelku z umělecké sféry, klade důraz na jiné priority než předešlé vedení. Minimálně pohledové úpravy, vymalovali jsme chodby a pověsili na ně umění, vypadáme teď víc jako umělecká škola. Na druhou stranu mi přijde škoda, že průmyslové obory končí.
Proč přesně?
Jednak máme celorepublikový nedostatek řemeslníků. Dále fungovala spolupráce mezi obory, spousta praktických maturit výtvarníků vznikala ve spolupráci s mechaniky v dílnách. Pozitivem ale může být, že vznikne prostor pro nové obory.
Nejen nové obory, ale skloňují se především nové ateliéry. Blízko je k nim jako nikdy předtím, ale finální rozhodnutí stále ještě nepadlo. Váš pohled?
Nejsem natolik dobře seznámen s projektem, studoval jsem jej zběžně. Jak říkala v předchozím rozhovoru Míša Bergová, i já se trochu bojím, že bude nové prostředí neosobní, nahečmané, že bude problém se tam vejít. Špindl má prostě kouzlo.
V čem konkrétně?
Soukromí, každý si může najít svoje zákoutí. A jak už jsem říkal, vzpomínky se vracejí, těžko se s nimi loučit.
Ale Špindl, marná sláva, vypadá rok od roku hůř. Dávalo by smysl rezignovat na nové a místo toho renovovat?
Obecně raději zachraňuji staré, byť jsem si vědom, že ekonomicky se takový postup nevyplatí a že sundat a postavit nové je úspornější řešení. Ale genius loci těžko nahradit. Špindl asi žádnou architektonickou hodnotu nemá, přesto bychom o jeho záchraně měli uvažovat. Má totiž ještě další kouzlo – na nové zdi si nedovolíš nic namalovat, tady kreativita jede. Když si jdeš umýt ruce, pokaždé někde objevíš nové heslo.
Nejste jen výtvarník, ale člověk mnoha profesí. Mimo jiné muzikant. Zbývá teď na hraní čas?
Jo, to musí, u muziky si vyčistím hlavu. Stíhám zkoušet s kapelou minimálně jednou týdně, ono je jich teda víc… (směje se) Nahrávat už moc ne, bohužel. Kdybych dělal jenom jedno umění, asi bych vyhořel.
Jenom výtvarno by vás nenaplňovalo?
Vnímám rozdíl mezi výtvarným uměním a designem. Na výtvarno už čas nemám, tužku nebo štětec jsem do ruky nevzal ani nepamatuji. Dělám spíš designové zakázky, kde se člověk musí přizpůsobit přání zákazníka. Naopak v hudbě jde vše ze mě, tam jsem sám sebou.
Jste z Ústí, žijete tady odmala, lidé vás znají. Nemáte další ambice ve vztahu k městu, třeba politické?
Já na kandidátce? Asi ne, děkuju! (směje se) Jsem docela introvert, nerad v centru dění, snažím se být co nejméně konfliktní. Politika není cesta, kterou bych se chtěl vydat.
Na druhou stranu, nechybí právě mladí a umělecky vzdělaní, kreativní lidé ve veřejném prostoru?
O politice si milerád popovídám u piva. Zajímá mě, baví mě o ní diskutovat a vnímat jiné pohledy, než mám já. Třeba někoho ovlivním, ale to je tak všechno.
Zkusme se posunout o deset let dál. Kde se vidíte?
Když já kolikrát ráno nevím, co budu dělat večer… (směje se) Jestli budu ještě učit? Nedokážu posoudit. Ale pokud mě budou ve škole chtít, asi rád zůstanu. Pokud mě to bude bavit… a zatím baví, když vím, co dělat. Mám moc rád aha momenty studentů, když se jim rozzáří oči… aha, tak proto! A co se týká mě, rozhodně jsem ještě všechno neobjevil, pořád se učím. Aktivní zájem musím mít já, ale i mí studenti.
Jsou v porovnání s vámi jiní?
Asi jak kdo. Někteří jsou méně akční, jiní naopak více. Nejen v umění, ale třeba i sociálních nebo politických otázkách. A není jich málo, což je super. V průběhu let se jen trochu změnila témata nebo jsou dospělejší.
MgA. Jiří Fikejz
Kde učí:
SŠUP Ústí nad Orlicí – ateliéry produktového, grafického designu, fotografie a médií, obor Reklama a propagace
Co učí: vektorová grafika, bitmapová grafika, navrhování, technologie oboru, tiskové techniky, písmo a typografie, multimediální prezentace, garant Žákovské rady a JSNS
Kde studoval:
2013–2017 SŠUP Ústí nad Orlicí (Tvarový a grafický design obalů)
2017–2020 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Produktový design (BcA.)
2020–2022 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Digitální design (MgA.)
Úspěchy:
2022 Ocenění ateliéru za mimořádné provedení a obhajobu diplomové práce
2016 Počin roku města Ústí nad Orlicí
2016 Vítězný návrh trofeje pro SPČR
2015 2. a 3. místo celostátní kolo festivalu Zlaté Slunce
2015 1. a 3. místo regionální kolo festivalu Zlaté Slunce
2019, 2018, 2021 vystavené práce v rámci ZLIN DESIGN WEEKu
Ústí n. O. – Čtyři roky seděli v lavicích, nyní ve své bývalé škole působí jako učitelé. A know-how tak ochotně předávají mladým. Ateliéry orlickoústecké umprumky v posledních letech posílila „mladá krev“, kterou vám postupně představíme v seriálu rozhovorů Z lavice za katedru. Premiérový díl patří architektce Michaele Bergové, která studia v Ústí ukončila v roce 2015. V tu chvíli netušila, že se po absolvování dvou vysokých škol v Liberci vrátí tam, kde svou uměleckou dráhu načala. A v úplně jiné roli. „Před deseti lety bych se akorát zasmála. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne!“ říká energická žena, která vedle učení pracuje pro projekční kancelář, interiérové studio a rozjela i vlastní podnikání.
V roce 2011 jste začala studovat školu, do které jste se za dalších 10 let vrátila. Je to zvláštní pocit?
A jak! Ze začátku nepřirozený, než jsem přepnula a uvědomila si, že moji ještě nedávno učitelé jsou najednou kolegové. To bylo těžké, třeba jen některým tykat. Postupně nervozita opadla, teď to beru úplně normálně.
Začátky byly těžké, nebo šlo vše hladce?
Strach jsem neměla. Ale vstoupil do toho covid, nikoho jsem nevídala, učila z domu. Až po dalším roce si vše sedlo. Nyní jsem ve sboru čtvrtým rokem.
A na začátku dalšího školního roku vás kantořina baví stále?
Jo, ale nemohla bych jenom učit na plný úvazek. Dělat jenom učitelku, asi bych se zbláznila. Obdivuji ale všechny, co žijí jen školou a zvládají to.
Cítíte se tedy aktuálně být spíš učitelkou, nebo architektkou?
To druhé. Ale baví mě, že se v praxi něco naučím a mohu to studentům hned předat.
Profesně tedy působíte i mimo Ústí?
V současnosti pracuji pro dva ateliéry, projekční kancelář Tetraktys v Pardubicích a pražské interiérové studio Absolut design. Věnuji se tedy jak exteriérům, tak interiérům.
To se dá zvládat časově, duševně i fyzicky?
A ještě podnikám a mám e-shop, takže mám vlastně čtyři obory. (směje se) No a pak starost o domácnost. Je to náročné, ale jenom jednu věc bych dělat nemohla. Jsem trochu workoholik. Vždycky jsem byla taková, že jsem potřebovala od všeho něco. Už při vysoké škole, taky jsem nedělala jen jednu, ale přibrala si k ní další.
A máte dva tituly. Stoprocentní učení vás neláká proč? Obava z vyhoření?
Určitě. Starost o studenty člověku hodně leze do hlavy. Když o nich přemýšlíte, co je trápí, nebo naopak prožíváte jejich úspěchy. Nedokážu si představit, že bych od pondělí do pátku byla jen ve škole, tuhle práci si pak hodně nosíte domů. Jsem tu od středy do pátku, tak akorát.
Čemu se na umprumce věnujete?
Hodně praktické výuce, počítačům. Mám 3D modelování, v ateliéru interiéru prostorovou tvorbu, kde řešíme uspořádání soukromého i veřejného prostoru. U kolegy Horáka nejvíc řeším přesah do architektury, ale věnujeme se i návrhům produktového designu.
Vy vlastně předáváte to, co vás před deseti lety učili starší kolegové. Změnilo se za tu dobu hodně?
Strašně moc. Spousta nových technologií, některé programy v době mého studia ještě vůbec nebyly, případně byly, ale vypadaly jinak a měly méně funkcí. Beru jako výhodu, že mohu současné studenty posouvat napřed, aby měli do budoucna proti mně výhodu. Nacpat toho do nich co nejvíc.
Neříká se o vás, že máte dost vysoké či spíše vysokoškolské nároky?
Možná ano. Ale pokud si zvyknou už teď, budou za to na vysoké škole rádi.
Vy sama jste studovala v Liberci, mimo jiné pod ústeckým rodákem profesorem Suchomelem. V čem vás pět let pod Ještědem obohatilo?
Dokonce šest a půl, o semestr jsem prodlužovala. Přínos? Asi všeobecně ve vzdělání. Kdybych tam nešla, ani bych vlastně nevěděla, co bych dělala, jakým směrem se vydala. To, co dělám, bych bez vysoké školy ani dělat nemohla. No a titul vám pak dodá mezi ostatními, se kterými spolupracuji, respekt, víc vás berou. Ať už kolegové, klienti nebo dělníci na stavbě. Pro mě bylo už od malička cílem, že musím jít na vysokou školu. A myslím, že svůj život jsem tomu přizpůsobila. Věřím, že za posledních deset let jsem tam, kde jsem chtěla být.
Asi ne každému se splní jeho dětské sny…
Nechtěla jsem být architektkou odmala, to přišlo kolem sedmnáctého, osmnáctého roku. Vždy jsem chtěla studovat, měla spoustu zájmů, pak už to bylo o volbě směru. Nelituji, že jsem nešla na gymnázium, umprumka mě nastartovala uměleckým směrem. Myslím, že mé zájmy se povedlo v architektuře skloubit dohromady, protože architekt musí mít spoustu dovedností. Ať už prostorovou představivost, cit pro detail, přehled v dějinách a současném umění, ale i v psychologii, aby se dokázal na klienta naladit.
Hovořila jste o proměně za polovinou studia, způsobil ji někdo ze současných kolegů?
Zásadní spíš bylo, když jsem vyrazila do Francie pracovat jako au-pair, hodně věcí se ve mně zlomilo. Přemýšlela jsem o budoucnosti, jaký obor je perspektivní, co bych chtěla dělat.
Zdá se mi, jako by vaše generace byla proti mé už víc „cestovací“, také máte ten pocit?
Asi ano. Stoprocentně bych doporučila studentům vycestovat do zahraničí. Osamostatnit se, spoléhat jen na sebe, ne na rodiče a kamarády. Mě to hodně posílilo, dodalo víc odvahy.
Upřímně, od začátku studií v Ústí jste na mě působila tak jak nyní: cílevědomě a zdravě sebevědomě. Jsou takoví i vaši studenti?
Mám spoustu cílevědomých. To mi dělá obrovskou radost, že je mohu motivovat. Jsou samozřejmě i takoví, co jen procházejí, cíle nemají vysoké a oboru se věnovat nebudou. Ale to je v pořádku, nemůže být plná třída výborných. Bylo to tak i za nás a jiné to není ani na vysoké škole.
Když to přeženu, vidíte ve svých třídách nějakou novou Michaelu Bergovou, nebo aspoň podobnou?
Dokonce lepší a ne jednu, stoprocentně. Jsou totiž technologicky napřed a chtějí. Doufám, že půjdou na vysokou připravenější než já.
Českým školstvím se neustále vznáší nářky na studenty. Často zbytečné, ale co s těmi, co postrádají chuť?
Já bych se ráda věnovala všem stejně, ale když u někoho vidím, že nemá zájem… to je pak ztráta času pro mě i pro něj. Naopak teď, když už mám svoje svěřence mezi vysokoškoláky, například z posledního maturitního ročníku, tak z toho mám velkou radost.
Nosí se už dnes spolupráce?
Ano, ale já to tak před deseti lety vůbec neměla. Tenkrát jsem se bála, aby ode mě někdo něco neopsal, neokopíroval. Co jsem uměla, jsem si syslila pro sebe. Spolupráci mě naučila až vysoká škola. Až tam jsem pochopila, že architekt nikdy není sám, dům nikdy nevytvoří jeden jediný člověk, vždy se obklopuje dalšími profesemi. Díky tomu mi nevadí předávat studentům, co jsem se naučila, naopak mi to dělá radost. Určitě mě zajímají i jejich trable, pokud je něco trápí, ráda bych jim pomohla. A doufám, že to vědí.
Vaše jméno se ve škole hodně skloňuje. Vedoucí ateliéru produktového designu Boda Horák o vás hovoří jako o své nástupkyni, poslouchá se to hezky?
Už mě postupně připravuje asi dva roky, přijímám to. Myslím si ale, že obor by měl ideálně vést starší a zkušenější produktový designér. Těžko ovšem takového člověka sehnat, Boda je jedinečný.
A přišel na umprumku zrovna v roce, kdy jste nastupovala do maturitního ročníku. Velká změna?
Stoprocentně. Přišel člověk z praxe, co už má něco za sebou a není jen učitel. Pro umělecké obory jsou právě oni klíčoví. Boda využil svoje kontakty při výrobě návrhů, najednou nic nebyl problém. Přijde mi super, že si mohou studenti ledasco vyzkoušet a teprve pak si vybrat svoje zaměření. Kdyby Boda nepřišel, asi bych se na architekturu jen tak nedostala, s přípravou na přijímačky mi obrovsky pomohl.
Co vaše další plány ve vztahu k ústecké umprumce? Máte hlavu plnou nápadů.
Doufám, že úroveň školy ještě pozvedneme. Že se budeme účastnit více soutěží a taky je vyhrávat. Já jsem totiž soutěživý typ a vyhrávám ráda. (směje se)
Jsou podle vás pro budoucnost školy klíčové nové ateliéry?
Má to svoje pro a proti.
Tak zkusme nejprve argumenty pro.
Nová reprezentativní budova, která by mohla přilákat další studenty. Když někteří vidí Špindl, asi se zhrozí, ale výuka tady má atmosféru, každý má svůj prostor.
Tím jsme plynuli přešli k těm proti…
V nové budově nebudeme mít moc soukromí. Pokud by se Špindl podařilo rekonstruovat, bylo by to dost možná lepší. Ale chápu, že to ekonomicky nedává příliš smysl. Že je lepší postavit v dohledné době novou budovu.
A kde se v dohledné budoucnosti vidíte vy?
Vůbec nevím… Naplánovala jsem si nějaké věci a ty teď mám. (zamyslí se) Měla bych si vytvořit další cíle. Jednou bych chtěla žít dlouhodobě v zahraničí, teď mi ale můj život vyhovuje. Jen bych některé aktivity měla trochu stáhnout, přibrzdit. Často se mi stane, že pracuji večer, o víkendu.
Člověk není stroj, robot, ani vy ne. Při čem si dokážete odpočinout, dobít baterky?
Paradoxně vypnu u hovadin, když na něco koukám. (směje se) S přítelem chodíme ven s pejsky, domeček máme hned u lesa, to je super.
Vaše ambice na umprumce už jsme poodkryli. Ne každý ale ví, že zde máte také mladší sestru. Co její plány?
Teď bude maturovat, je chytrá, ale ne tak cílevědomá. Snažím se ji povzbuzovat k dalšímu studiu, ale moc se jí nechce. Není vyloženě můj protipól, ale je prostě jiná. Třeba ji teď ale bude ke studiu motivovat nový partner, když ne já.
Jak vidno, ústecká škola hraje v životě vás i vaší rodiny důležitou roli, v čem osobně spatřujete její největší potenciál?
Hodně změn určitě přinese nová paní ředitelka. Vidím, že už teď posouvá řadu věcí k lepšímu. Trochu se změnily i mezilidské vztahy, ale to asi nebudeme rozebírat. (směje se)
Proč ne?
Možná, že pro chlapy u nás je teď těžší, když jim šéfuje žena, když musí potlačit své ego. Málokterý z nich to zvládne.
Setkala jste se s něčím podobným? Přeci jen jste mladá, vzdělaná, vyloženě vůdčí typ…
Ano, ale snažím se to přecházet. Plním si svoje sny, když si něco umanu, většinou to získám. A když ne, dost těžce to nesu. Málokdy ale neuspěju, na to v životě nejsem zvyklá.
Sebevědomí vám nechybí, ale trochu jsme zamluvili budoucnost školy, tedy?
Myslím, že umprumce pomohou další lidé z praxe. Hodně kantorů v dohledné době půjde do důchodu. Pro školu je to výzva a určitě bude těžké sehnat nové lidi.
Mimochodem, je řešením právě cesta, kterou zosobňujete vy? Absolventka, co se s diplomem vrátí na „místo činu“, ale místo do lavice za katedru. Nejste totiž zdaleka jediná!
Určitě. Mě ale nikdy nenapadlo, že budu učit. Před deseti lety bych se akorát zasmála. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne! A pak za mnou přišel Boda, přemlouvání nebylo dlouhé. Ze začátku jsem brala učení jako přivýdělek k vysoké. Pak jsem dokončila studia, najednou to nebylo už jen pár hodin… Dneska skoro full time job, i když to není můj hlavní příjem.
Představte si sebe a školu za deset let, změní se hodně?
Rozhodně přijdou další nové technologie a výuka se bude proměňovat. Už dnes třeba některé oblasti v bitmapové grafice, s příchodem umělé inteligence, nedávají smysl. My něco učíme, ale AI to zvládne během pár sekund. Proto třeba Photoshop už nechci ani učit, protože nestíhám ty úplně nejnovější trendy.
Nehrozí náhodou, že umělá inteligence postupně vytlačí kumšt?
To ne, spíš některé obory. Myslím si, že se umělá inteligence nenaučí být kreativní. Nedovedu ale odhadovat, vidíte, kolik věcí se změní během pouhého roku. Jsem si ale jistá, že naše umělecká škola bude dál fungovat, bude dál dobrá. Že jsme menší, mezi Prahou a Brnem, je určitá naše výhoda.
Ing. arch. BcA. Michaela Bergová
Kde učí:
SŠUP Ústí nad Orlicí – ateliéry produktového a interiérového designu
Co učí:
3D modelování, praktická cvičení, bitmapová grafika, projektová prezentace a prostorová tvorba
Kde studovala:
2011–2015 SŠUP Ústí nad Orlicí (produktový design)
2016–2022 Technická univerzita v Liberci (architektura a urbanismus, titul Ing. arch.)
2019–2022 Technická univerzita v Liberci (design prostředí, titul BcA.)
Úspěchy:
2023 Nominace YTAA – Young Talent Architecture Award 2022 Nominace na titul v soutěži Urbanistický projekt roku 2022 Cena veřejnosti v soutěži Urbanistický projekt roku 2022 Cena děkana za DP Bydlení v areálu bývalé koželužny v Hradci Králové 2019 Umístění mezi top 25 projekty z celého světa v soutěži Inpireli Awards 2019 Cena děkana za BP Ambasáda České republiky v Addis Abebě 2018 1. místo v ČR v soutěži Multikomfortního bydlení v Dubaji od společnosti Saint-Gobain
Na tomto webu používáme cookies. Pokračováním procházení našich stránek souhlasíte s Pravidly pro souhlas s používáním souborů cookie a používáním technologie cookies.
This website uses cookies to improve your experience while you navigate through the website. Out of these, the cookies that are categorized as necessary are stored on your browser as they are essential for the working of basic functionalities of the website. We also use third-party cookies that help us analyze and understand how you use this website. These cookies will be stored in your browser only with your consent. You also have the option to opt-out of these cookies. But opting out of some of these cookies may affect your browsing experience.
Necessary cookies are absolutely essential for the website to function properly. This category only includes cookies that ensures basic functionalities and security features of the website. These cookies do not store any personal information.
Any cookies that may not be particularly necessary for the website to function and is used specifically to collect user personal data via analytics, ads, other embedded contents are termed as non-necessary cookies. It is mandatory to procure user consent prior to running these cookies on your website.
Nejnovější komentáře