Rekonstrukce domova mládeže začala

Rekonstrukce domova mládeže začala

Pro umprum­ku ruš­né obdo­bí nekon­čí. Po úspěš­ně zvlád­nu­tých talen­to­vých při­jí­ma­cích zkouš­kách a posled­ním dnu ote­vře­ných dve­ří zača­la rekon­struk­ce domo­va mlá­de­že, kte­rá by měla razant­ním způ­so­bem zved­nout kom­fort uby­to­va­ných. Studentů, kte­ří do Ústí dojíž­dě­jí ze všech kou­tů repub­li­ky, má totiž ško­la hod­ně. „Samotná budo­va pro­šla reno­va­cí, ale její inte­ri­ér desít­ky let niko­liv. Proto jsme se ve spo­lu­prá­ci se zři­zo­va­te­lem roz­hod­li k razant­ním úpra­vám,“ vysvět­lu­je ředi­tel­ka SŠUP Martina Novozámská. Jak upo­zor­ňu­je, do úpra­vy vnitř­ních pro­stor se zapo­ji­li sami vyu­ču­jí­cí-desig­né­ři, tak aby při­pra­vi­li stu­den­tům maxi­mál­ně vlíd­né prostředí.

Akce bude pokra­čo­vat i v nad­chá­ze­jí­cích měsí­cích, kom­plet­ně hoto­vo by mělo být před začát­kem nové­ho škol­ní­ho roku. „Aktuálně se nám už poda­ři­lo v celém objek­tu vymě­nit osvět­le­ní za úspor­něj­ší, stej­ně byla na chod­bách vymě­ně­na okna. Aktuálně pro­bí­há poklád­ka nové pod­la­hy,“ uza­ví­rá Novozámská.

Z lavice za katedru: Jiří Fikejz

Z lavice za katedru: Jiří Fikejz

Čtyři roky sedě­li v lavi­cích, nyní ve své býva­lé ško­le půso­bí jako uči­te­lé. A know-how tak ochot­ně pře­dá­va­jí mla­dým. Ateliéry orlic­ko­ús­tec­ké umprum­ky v posled­ních letech posí­li­la „mla­dá krev“, kte­rou vám postup­ně před­sta­ví­me v seri­á­lu roz­ho­vo­rů Z lavi­ce za katedru.

Z Ústí do Zlína a zase zpět. Tak by se v kost­ce dala popsat dosa­vad­ní ces­ta desig­né­ra, gra­fi­ka a hudeb­ní­ka Jiřího Fikejze. Po matu­ri­tě v roce 2017 se s dal­ší­mi čtyř­mi kama­rá­dy-spo­lu­žá­ky vydal na stu­dia do Baťova měs­ta, nako­nec ovšem zakot­vil v „rod­né“ umprum­ce. Má po třech letech za kated­rou chuť pokra­čo­vat?  „Pokud mě budou ve ško­le chtít, asi rád zůsta­nu. Mám moc rád aha momen­ty stu­den­tů, když se jim roz­zá­ří oči… aha, tak pro­to!“ při­bli­žu­je moment, pro kte­rý sto­jí za to učit.

Jaký to byl pocit, najed­nou při­jít do stej­né ško­ly v úpl­ně jiné roli?

Pořád se s tím vyrov­ná­vám. Škola ale nevy­pa­dá o moc jinak, než když jsem ji po matu­ri­tě opouš­těl. Co roh, to vzpo­mín­ka. K vět­ši­ně z nich ješ­tě pořád cho­vám respekt, úctu, i když si už s vět­ši­nou tykám. Což je také zvlášt­ní pocit.

Zvažoval jste v devá­té tří­dě jinou vol­bu než střed­ní umě­lec­kou ško­lu? Co se vlast­ně v té chví­li ode­hrá­vá v hla­vě pat­nác­ti­le­té­ho kluka?

Zrovna u mě to bylo doce­la jed­no­du­chý. Děda malo­val, táta je umě­lec­ky akč­ní, odma­la jsem držel pas­tel­ku v ruce. Umělecká ško­la byla jas­ná vol­ba, navíc když je v Ústí, nemu­sel jsem nikam dojíž­dět. Na prv­ní dobrou byl spíš pro­blém vybrat něja­kou náhrad­ní variantu.

Třeba gym­ná­zi­um? S vaším pro­spě­chem bys­te urči­tě s při­jí­mač­ka­mi neměl problém…

Ani ne, to spíš dědu mož­ná rmou­ti­lo, že jsem nedě­lal něco pří­ro­do­pis­né­ho, co on sám celý život ve Sloupnici učil. Ale pro mě bylo umě­ní jas­nou volbou.

A jak pro­bí­ha­lo čtyř­le­té stu­di­um naší umprumky?

I když se to nezdá, uteklo hroz­ně rych­le. A byly to fajn roky, člo­věk hod­ně může… a málo musí. Hlavně ve tře­ťá­ku měl člo­věk ško­lu vylo­že­ně na háku, matu­ri­ta furt ješ­tě daleko.

Pamatuju si vás jako stu­den­ta vel­mi šikov­né­ho, ale tro­chu non­kon­form­ní­ho. Spíš pro­ti sys­té­mu, ale teď jste najed­nou jeho sou­čás­tí. Jde to dohromady?

Od začát­ku mám pro­blém s plně­ním povin­nos­tí a dělá­ním věcí na čas. (smě­je se) No a to teď po stu­den­tech sám vyža­du­ju. Je to tako­vý para­dox. Navíc jak jsem intro­vert­ní člo­věk, tak mám občas pro­blém s auto­ri­tou. Ani věko­vý roz­díl pro­ti stu­den­tům nemám kdo­ví­ja­ký, mož­ná jsem někdy zby­teč­ně kama­rád, je to dvojsečný.

Dokázal bys­te o někom z vyu­ču­jí­cích říct, že vaši ces­tu výraz­ně ovliv­nil, nebo dokon­ce vytyčil?

Bohouš (Špaček, vedou­cí ate­li­é­ru Grafického desig­nu) a Bóda (Horák, vedou­cí ate­li­é­ru Produktového desig­nu), pokud bych měl vybí­rat z uči­te­lů. Ale hlav­ně jsme se navzá­jem ovliv­ňo­va­li s kluka­ma ze tří­dy, byli jsme ambi­ci­óz­ní, sna­ži­li se před­há­nět jeden dru­hé­ho. Jednak ve výko­nu, jed­nak v pohle­du na umě­lec­kou věc. To urči­tě ovliv­ni­lo naše este­tic­ké cítění.

Takovou par­tu kama­rá­dů snad nema­pa­tu­ji, vás bylo pět jak v Poláčkově knížce.

Bylo nás ve tří­dě pět klu­ků pro­ti dva­ce­ti hol­kám. Od začát­ku jsme drže­li spo­lu, při­šlo nám to přirozené.

Byli jste tedy zvyklí už na střed­ní spo­lu­pra­co­vat? To se v Česku moc neno­sí, spíš nezdra­vé sou­tě­že­ní, sbí­rá­ní zná­mek a jet na své triko.

Pomáhali jsme si od začát­ku. Když jsme tře­ba cíti­li, že nám někte­ré před­mě­ty nedá­va­jí tolik, kolik bychom chtě­li, schá­ze­li jsme se po hodi­ně v prázd­né učeb­ně a děla­li pod­le tutoriálů.

Překvapilo, že jste sbí­ra­li úspě­chy i mimo svůj hlav­ní obor, kon­krét­ně ve fil­mo­vé tvor­bě, za níž jste dokon­ce zís­ka­li oce­ně­ní měs­ta. Čím to?

Pomohl nám ved­le vyu­ču­jí­cí Lucie Harapátové spo­lu­žák Kuba Brokl, kte­ré­ho ani­ma­ce už ten­krát bavi­la, pak ji stu­do­val a dneska ji ve Zlíně učí. Přihlásili jsme se do večer­ních kur­zů, tam děla­li teda spíš blbos­ti, ale pře­ci jen jsme něco vytvo­ři­li a kupo­di­vu úspěšně.

A po matu­ri­tě vás pět ode­šlo stu­do­vat do Zlína. Taky neví­da­né, i když kaž­dý, prav­da, tro­chu něco jiného…

Studovat ve Zlíně nás nej­spíš napadlo, když jed­na ze stu­den­tek uni­ver­zi­ty děla­la na umprum­ce její pre­zen­ta­ci. Každý z nás šel nako­nec na tro­chu jiný obor, ale celé stu­di­um jsme více­mé­ně sdí­le­li stej­né buň­ky na kole­jích. Kromě Kuby, kte­rý byd­lel s pří­tel­ky­ní také z naší ško­ly. Takže vlast­ně pět plus jedna.

Jaký byl Zlín v porov­ná­ní s Ústím? Obě měs­ta s prů­mys­lo­vou tra­di­cí, ale pře­ci jen jiné světy.

Zlín vypa­dá hez­ky, ale pod­le mě se veli­ce rych­le okou­ká, je to samá cih­la. Na stu­di­um vzpo­mí­nám ale rád, Zlín je stu­dent­ské měs­to se spous­tou akcí.  I sama uni­ver­zi­ta má výbor­né vede­ní a pro­gra­my. Třeba KOMAG, kdy stu­den­ti z celé fakul­ty spo­lu­pra­cu­jí na růz­ných pro­jek­tech. Ateliéry jsou běž­ně pro­po­je­ny s pra­xí, mají reál­ná zadá­ní, obha­ju­jí se před zákaz­ní­ky, to vždyc­ky pomů­že. Funguje i spo­lu­prá­ce se zahra­nič­ní­mi uni­ver­zi­ta­mi, vysta­vo­va­li jsme semestrál­ky napří­klad až na Tchai-wanu.

Tak to muse­lo být něco pro vás, pama­tu­ji vás jako vel­mi sou­tě­ži­vý, kre­a­tiv­ní typ.

Účast v sou­tě­žích vždy nějak vyply­nu­la. Buď stu­dent­ské fil­mo­vé fes­ti­va­ly na střed­ní s už zmí­ně­nou Luckou Harapátovou, nebo úspěch s tro­fe­jí v sou­tě­ži Svazu prů­mys­lu, kde jsem měl zadá­ní od Body Horáka.

Pomůže tohle stu­den­to­vi v při­jí­ma­cích zkouš­kách na vyso­kou, když se má čím prokázat?

My jsme před­klá­da­li do prv­ní­ho kola port­fo­lio, kde už jsem úspě­chy měl. Takže před­po­klá­dám, že to roli hrá­lo. Známky jsme vůbec neře­ši­li, pou­ze jsme doda­teč­ně doklá­da­li matu­rit­ní vysvěd­če­ní nut­né k dal­ší­mu studiu.

A vy osob­ně si na v čes­kém škol­ství tolik popu­lár­ní znám­ko­vá­ní potrpíte?

Já znám­ky nemám rád vůbec. Je to čís­lo, kte­ré ti v pod­sta­tě nic neřek­ne, při­tom do něj musíš zahr­nout spous­tu věcí najed­nou. Můžeš mít jed­na mínus pro šikov­né­ho člo­vě­ka, kte­rý se mohl sna­žit tro­chu víc. Pak jed­nič­ku pro out­si­de­ra, kte­rý se sna­ží, a vidíš od něj to nej­lep­ší, co doká­že. A když posta­víš tyhle znám­ky ved­le sebe, není to úpl­ně fér.

Byla vaše ces­ta za kated­ru slo­ži­tá, nebo nao­pak přímočará?

Asi dva­krát mi blesklo hla­vou, že by uče­ní nebyl špat­ný nápad, ale nikdy jsem tomu nepři­klá­dal důle­ži­tost. Potom jsme se jed­nou potka­li s Bódou na pivu v Malé scé­ně, už son­do­val a věděl, že jsem z Ústí. A pak už mi zazvo­nil tele­fon a Bóda mi nabí­dl vol­né hodi­ny, kte­ré potře­bo­va­li ve ško­le vykrýt. Takže asi šťast­ná náho­da, řekl bych.

Přišel jste na umprum­ku, znal jste pro­stře­dí i lidi. Usnadnilo to začá­tek, ane­bo obráceně?

Těžká otáz­ka. Asi jsem měl hlav­ně štěs­tí, že jsem nara­zil na před­mět, o kte­rém rela­tiv­ně hod­ně vím. Jednalo se o čty­ři hodi­ny vek­to­ro­vé gra­fi­ky týd­ně, tak jsem začí­nal. Zároveň jsem ten rok dokon­čo­val diplom­ku, víc hodin bych asi nestí­hal. Ze všech pro­gra­mů v gra­fi­ce mám vek­tor nej­rad­ši, ješ­tě před střed­ní jsem v něm tvo­řil, což byla doce­la výho­da. Nevnímám sebe úpl­ně jako uči­te­le, spíš kon­zul­tan­ta z praxe.

Ani po třech letech za katedrou?

Trošku se to změ­ni­lo ve chví­li, kdy mi při­by­ly teo­re­tic­ké před­mě­ty. Už musím aktiv­ně učit.

Ale pri­már­ně se cítí­te spíš jako umě­lec na vol­né noze?

Asi jo. Od původ­ní­ho obo­ru – pro­duk­to­vé­ho desig­nu – jsem tro­chu ute­kl smě­rem ke grafikům.

A mezi mla­dý­mi gra­fi­ky na umprum­ce býva­ly postra­chem tis­ko­vé tech­ni­ky, kte­ré, pokud se neple­tu, učí­te taky. Zkusil jste je při­blí­žit stu­den­tům jinak, nějak inovativně?

Abych se při­znal, mě tis­kov­ky vždyc­ky bavi­ly. Přišlo mi, že pokud pocho­pí­te prin­cip, nemu­sí­te se nic učit, vše při­ro­ze­ně vymys­lí­te. Samozřejmě spous­ta věcí, kte­ré jsme se uči­li, byly už ten­krát tro­chu out of date. Něco málo jsem se při­u­čil ve ško­le, pak pra­xí, sna­žím se vybí­rat, co mi při­jde důle­ži­té pro obor, s čím se mohou stu­den­ti reál­ně potkat.

Lze nějak defi­no­vat ide­ál­ní poměr teo­rie a praxe?

V tis­kov­kách, kro­mě digi­tá­lu, šan­ce na prak­tic­ké vyzkou­še­ní moc není. Sítotisk se v našem obo­ru už neu­čí a jiné tis­ko­vé meto­dy se pro malo­ná­klad nevy­pla­tí. Ale sna­žím se občas nosit ale­spoň něja­ké zají­ma­vě pro­ve­de­né tis­ko­vi­ny, kte­ré sbí­rám, kudy chodím.

Pokud se poku­sí­me o něja­kou sebe­re­fle­xi, jak vás kan­to­ři­na v prů­bě­hu tří let baví či nebaví?

Mě uče­ní baví, když baví stu­den­ty. Což se bohu­žel ne vždy pove­de, tří­da od tří­dy, sku­pi­na od sku­pi­ny, před­mět od před­mě­tu. Podat teo­rii zábav­nou for­mou pro mě není snad­né, peda­go­gic­ké vzdě­lá­ní v pod­sta­tě nemám, byť si ho chci příští rok doplnit.

Čekají vás tedy dal­ší studia?

Mám ambi­ci si udě­lat peda­go­gic­ké mini­mum, napo­sle­dy jsem bohu­žel pro­švi­hl při­jí­mač­ky. (smě­je se)

Takže spo­ju­je­te uči­tel­ství i s vlast­ní budouc­nos­tí, není to jen něja­ký krát­ko­do­bý plán?

Určitě. Ke kon­ci ško­ly mi při­šlo líto, že ji opouš­tím, a se stu­den­ty se učí­me v pod­sta­tě navzájem.

Mimochodem ško­la teď pro­chá­zí výraz­ný­mi per­so­nál­ní­mi změ­na­mi a stá­vá se výhrad­ně umě­lec­kou. Jak tuhle pro­mě­nu vnímáte?

Další slo­ži­tá otáz­ka. Logiku to ale urči­tě má. Určitě pozi­tiv­ně vní­mám sku­teč­nost, že máme ředi­tel­ku z umě­lec­ké sfé­ry, kla­de důraz na jiné pri­o­ri­ty než pře­de­šlé vede­ní. Minimálně pohle­do­vé úpra­vy, vyma­lo­va­li jsme chod­by a pově­si­li na ně umě­ní, vypa­dá­me teď víc jako umě­lec­ká ško­la. Na dru­hou stra­nu mi při­jde ško­da, že prů­mys­lo­vé obo­ry končí.

Proč přes­ně?

Jednak máme celo­re­pub­li­ko­vý nedo­sta­tek řeme­sl­ní­ků. Dále fun­go­va­la spo­lu­prá­ce mezi obo­ry, spous­ta prak­tic­kých matu­rit výtvar­ní­ků vzni­ka­la ve spo­lu­prá­ci s mecha­ni­ky v díl­nách. Pozitivem ale může být, že vznik­ne pro­stor pro nové obory.

Nejen nové obo­ry, ale skloňu­jí se pře­de­vším nové ate­li­é­ry. Blízko je k nim jako nikdy před­tím, ale finál­ní roz­hod­nu­tí stá­le ješ­tě nepadlo. Váš pohled?

Nejsem nato­lik dob­ře sezná­men s pro­jek­tem, stu­do­val jsem jej zběž­ně.  Jak říka­la v před­cho­zím roz­ho­vo­ru Míša Bergová, i já se tro­chu bojím, že bude nové pro­stře­dí neo­sob­ní, naheč­ma­né, že bude pro­blém se tam vejít. Špindl má pros­tě kouzlo.

V čem konkrétně?

Soukromí, kaž­dý si může najít svo­je zákou­tí. A jak už jsem říkal, vzpo­mín­ky se vra­ce­jí, těž­ko se s nimi loučit. 

Ale Špindl, mar­ná slá­va, vypa­dá rok od roku hůř. Dávalo by smy­sl rezig­no­vat na nové a mís­to toho renovovat?

Obecně radě­ji zachra­ňu­ji sta­ré, byť jsem si vědom, že eko­no­mic­ky se tako­vý postup nevy­pla­tí a že sun­dat a posta­vit nové je úspor­něj­ší řeše­ní. Ale genius loci těž­ko nahra­dit. Špindl asi žád­nou archi­tek­to­nic­kou hod­no­tu nemá, přes­to bychom o jeho záchra­ně měli uva­žo­vat. Má totiž ješ­tě dal­ší kouz­lo – na nové zdi si nedo­vo­líš nic nama­lo­vat, tady kre­a­ti­vi­ta jede. Když si jdeš umýt ruce, pokaž­dé někde obje­víš nové heslo.

Nejste jen výtvar­ník, ale člo­věk mno­ha pro­fe­sí. Mimo jiné muzi­kant. Zbývá teď na hra­ní čas?

Jo, to musí, u muzi­ky si vyčis­tím hla­vu. Stíhám zkou­šet s kape­lou mini­mál­ně jed­nou týd­ně, ono je jich teda víc… (smě­je se) Nahrávat už moc ne, bohu­žel. Kdybych dělal jenom jed­no umě­ní, asi bych vyhořel.

Jenom výtvar­no by vás nenaplňovalo?

Vnímám roz­díl mezi výtvar­ným umě­ním a designem. Na výtvar­no už čas nemám, tuž­ku nebo ště­tec jsem do ruky nevzal ani nepa­ma­tu­ji. Dělám spíš designo­vé zakáz­ky, kde se člo­věk musí při­způ­so­bit přá­ní zákaz­ní­ka. Naopak v hud­bě jde vše ze mě, tam jsem sám sebou.

Jste z Ústí, žije­te tady odma­la, lidé vás zna­jí. Nemáte dal­ší ambi­ce ve vzta­hu k měs­tu, tře­ba politické?

Já na kan­di­dát­ce? Asi ne, děku­ju! (smě­je se) Jsem doce­la intro­vert, nerad v cen­t­ru dění, sna­žím se být co nejmé­ně kon­flikt­ní. Politika není ces­ta, kte­rou bych se chtěl vydat.

Na dru­hou stra­nu, nechy­bí prá­vě mla­dí a umě­lec­ky vzdě­la­ní, kre­a­tiv­ní lidé ve veřej­ném prostoru?

O poli­ti­ce si mile­rád popo­ví­dám u piva. Zajímá mě, baví mě o ní dis­ku­to­vat a vní­mat jiné pohle­dy, než mám já. Třeba něko­ho ovliv­ním, ale to je tak všechno.

Zkusme se posu­nout o deset let dál. Kde se vidíte?

Když já koli­krát ráno nevím, co budu dělat večer… (smě­je se) Jestli budu ješ­tě učit? Nedokážu posou­dit. Ale pokud mě budou ve ško­le chtít, asi rád zůsta­nu. Pokud mě to bude bavit… a zatím baví, když vím, co dělat. Mám moc rád aha momen­ty stu­den­tů, když se jim roz­zá­ří oči… aha, tak pro­to! A co se týká mě, roz­hod­ně jsem ješ­tě všech­no neob­je­vil, pořád se učím. Aktivní zájem musím mít já, ale i mí studenti.

Jsou v porov­ná­ní s vámi jiní?

Asi jak kdo. Někteří jsou méně akč­ní, jiní nao­pak více. Nejen v umě­ní, ale tře­ba i soci­ál­ních nebo poli­tic­kých otáz­kách. A není jich málo, což je super. V prů­bě­hu let se jen tro­chu změ­ni­la téma­ta nebo jsou dospělejší.

MgA. Jiří Fikejz

Kde učí:

SŠUP Ústí nad Orlicí – ate­li­é­ry pro­duk­to­vé­ho, gra­fic­ké­ho desig­nu, foto­gra­fie a médií, obor Reklama a propagace

Co učí: vek­to­ro­vá gra­fi­ka, bitma­po­vá gra­fi­ka, navr­ho­vá­ní, tech­no­lo­gie obo­ru, tis­ko­vé tech­ni­ky, písmo a typo­gra­fie, mul­ti­me­di­ál­ní pre­zen­ta­ce, garant Žákovské rady a JSNS

Kde stu­do­val:

2013–2017 SŠUP Ústí nad Orlicí (Tvarový a gra­fic­ký design obalů)

2017–2020 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Produktový design (BcA.)

2020–2022 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Digitální design (MgA.)

Úspěchy:

2022 Ocenění ate­li­é­ru za mimo­řád­né pro­ve­de­ní a obha­jo­bu diplo­mo­vé práce

2016 Počin roku měs­ta Ústí nad Orlicí

2016 Vítězný návrh tro­fe­je pro SPČR

2015 2. a 3. mís­to celo­stát­ní kolo fes­ti­va­lu Zlaté Slunce

2015 1. a 3. mís­to regi­o­nál­ní kolo fes­ti­va­lu Zlaté Slunce

2019, 2018, 2021 vysta­ve­né prá­ce v rám­ci ZLIN DESIGN WEEKu

2019, 2020 vysta­ve­né prá­ce v rám­ci pro­jek­tu Foodprint (Bratislava, Algarve, Tchai-wan)

Foto: Jan Smolík, archiv Jiřího Fikejze

Z lavice za katedru: Michaela Bergová

Z lavice za katedru: Michaela Bergová

Z lavice za katedru: Michaela Bergová

Ústí n. O. – Čtyři roky sedě­li v lavi­cích, nyní ve své býva­lé ško­le půso­bí jako uči­te­lé. A know-how tak ochot­ně pře­dá­va­jí mla­dým. Ateliéry orlic­ko­ús­tec­ké umprum­ky v posled­ních letech posí­li­la „mla­dá krev“, kte­rou vám postup­ně před­sta­ví­me v seri­á­lu roz­ho­vo­rů Z lavi­ce za kated­ru. Premiérový díl pat­ří archi­tekt­ce Michaele Bergové, kte­rá stu­dia v Ústí ukon­či­la v roce 2015. V tu chví­li netu­ši­la, že se po absol­vo­vá­ní dvou vyso­kých škol v Liberci vrá­tí tam, kde svou umě­lec­kou dráhu nača­la. A v úpl­ně jiné roli. „Před dese­ti lety bych se ako­rát zasmá­la. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne!“ říká ener­gic­ká žena, kte­rá ved­le uče­ní pra­cu­je pro pro­jek­ční kan­ce­lář, inte­ri­é­ro­vé stu­dio a roz­je­la i vlast­ní podnikání.

V roce 2011 jste zača­la stu­do­vat ško­lu, do kte­ré jste se za dal­ších 10 let vrá­ti­la. Je to zvlášt­ní pocit?

A jak! Ze začát­ku nepři­ro­ze­ný, než jsem pře­pnu­la a uvě­do­mi­la si, že moji ješ­tě nedáv­no uči­te­lé jsou najed­nou kole­go­vé. To bylo těž­ké, tře­ba jen někte­rým tykat. Postupně ner­vo­zi­ta opadla, teď to beru úpl­ně normálně.

Začátky byly těž­ké, nebo šlo vše hladce?

Strach jsem nemě­la. Ale vstou­pil do toho covid, niko­ho jsem neví­da­la, uči­la z domu. Až po dal­ším roce si vše sed­lo. Nyní jsem ve sbo­ru čtvr­tým rokem.

A na začát­ku dal­ší­ho škol­ní­ho roku vás kan­to­ři­na baví stále?

Jo, ale nemoh­la bych jenom učit na plný úva­zek. Dělat jenom uči­tel­ku, asi bych se zbláz­ni­la. Obdivuji ale všech­ny, co žijí jen ško­lou a zvlá­da­jí to.

Cítíte se tedy aktu­ál­ně být spíš uči­tel­kou, nebo architektkou?

To dru­hé. Ale baví mě, že se v pra­xi něco nau­čím a mohu to stu­den­tům hned předat.

Profesně tedy půso­bí­te i mimo Ústí?

V sou­čas­nos­ti pra­cu­ji pro dva ate­li­é­ry, pro­jek­ční kan­ce­lář Tetraktys v Pardubicích a praž­ské inte­ri­é­ro­vé stu­dio Absolut design. Věnuji se tedy jak exte­ri­é­rům, tak interiérům.

To se dá zvlá­dat časo­vě, dušev­ně i fyzicky?

A ješ­tě pod­ni­kám a mám e-shop, tak­že mám vlast­ně čty­ři obo­ry. (smě­je se) No a pak sta­rost o domác­nost. Je to nároč­né, ale jenom jed­nu věc bych dělat nemoh­la. Jsem tro­chu wor­ko­ho­lik. Vždycky jsem byla tako­vá, že jsem potře­bo­va­la od vše­ho něco. Už při vyso­ké ško­le, taky jsem nedě­la­la jen jed­nu, ale při­bra­la si k ní další.

A máte dva titu­ly. Stoprocentní uče­ní vás nelá­ká proč? Obava z vyhoření?

Určitě. Starost o stu­den­ty člo­vě­ku hod­ně leze do hla­vy. Když o nich pře­mýš­lí­te, co je trá­pí, nebo nao­pak pro­ží­vá­te jejich úspě­chy. Nedokážu si před­sta­vit, že bych od pon­dě­lí do pát­ku byla jen ve ško­le, tuhle prá­ci si pak hod­ně nosí­te domů. Jsem tu od stře­dy do pát­ku, tak akorát.

Čemu se na umprum­ce věnujete?

Hodně prak­tic­ké výu­ce, počí­ta­čům. Mám 3D mode­lo­vá­ní, v ate­li­é­ru inte­ri­é­ru pro­sto­ro­vou tvor­bu, kde řeší­me uspo­řá­dá­ní sou­kro­mé­ho i veřej­né­ho pro­sto­ru. U kole­gy Horáka nej­víc řeším pře­sah do archi­tek­tu­ry, ale věnu­je­me se i návrhům pro­duk­to­vé­ho designu.

Vy vlast­ně pře­dá­vá­te to, co vás před dese­ti lety uči­li star­ší kole­go­vé. Změnilo se za tu dobu hodně?

Strašně moc. Spousta nových tech­no­lo­gií, někte­ré pro­gra­my v době mého stu­dia ješ­tě vůbec neby­ly, pří­pad­ně byly, ale vypa­da­ly jinak a měly méně funk­cí. Beru jako výho­du, že mohu sou­čas­né stu­den­ty posou­vat napřed, aby měli do budouc­na pro­ti mně výho­du. Nacpat toho do nich co nejvíc.

Neříká se o vás, že máte dost vyso­ké či spí­še vyso­ko­škol­ské nároky?

Možná ano. Ale pokud si zvyk­nou už teď, budou za to na vyso­ké ško­le rádi.

Vy sama jste stu­do­va­la v Liberci, mimo jiné pod ústec­kým rodá­kem pro­fe­so­rem Suchomelem. V čem vás pět let pod Ještědem obohatilo?

Dokonce šest a půl, o semestr jsem pro­dlu­žo­va­la. Přínos? Asi vše­o­bec­ně ve vzdě­lá­ní. Kdybych tam nešla, ani bych vlast­ně nevě­dě­la, co bych děla­la, jakým smě­rem se vyda­la. To, co dělám, bych bez vyso­ké ško­ly ani dělat nemoh­la. No a titul vám pak dodá mezi ostat­ní­mi, se kte­rý­mi spo­lu­pra­cu­ji, respekt, víc vás berou. Ať už kole­go­vé, kli­en­ti nebo děl­ní­ci na stav­bě. Pro mě bylo už od malič­ka cílem, že musím jít na vyso­kou ško­lu. A mys­lím, že svůj život jsem tomu při­způ­so­bi­la. Věřím, že za posled­ních deset let jsem tam, kde jsem chtě­la být.

Asi ne kaž­dé­mu se spl­ní jeho dět­ské sny…

Nechtěla jsem být archi­tekt­kou odma­la, to při­šlo kolem sedm­nác­té­ho, osm­nác­té­ho roku. Vždy jsem chtě­la stu­do­vat, měla spous­tu zájmů, pak už to bylo o vol­bě smě­ru. Nelituji, že jsem nešla na gym­ná­zi­um, umprum­ka mě nastar­to­va­la umě­lec­kým smě­rem. Myslím, že mé zájmy se poved­lo v archi­tek­tu­ře sklou­bit dohro­ma­dy, pro­to­že archi­tekt musí mít spous­tu doved­nos­tí. Ať už pro­sto­ro­vou před­sta­vi­vost, cit pro detail, pře­hled v ději­nách a sou­čas­ném umě­ní, ale i v psy­cho­lo­gii, aby se doká­zal na kli­en­ta naladit.

Hovořila jste o pro­mě­ně za polo­vi­nou stu­dia, způ­so­bil ji někdo ze sou­čas­ných kolegů?

Zásadní spíš bylo, když jsem vyra­zi­la do Francie pra­co­vat jako au-pair, hod­ně věcí se ve mně zlo­mi­lo. Přemýšlela jsem o budouc­nos­ti, jaký obor je per­spek­tiv­ní, co bych chtě­la dělat.

Zdá se mi, jako by vaše gene­ra­ce byla pro­ti mé už víc „ces­to­va­cí“, také máte ten pocit?

Asi ano. Stoprocentně bych dopo­ru­či­la stu­den­tům vyces­to­vat do zahra­ni­čí. Osamostatnit se, spo­lé­hat jen na sebe, ne na rodi­če a kama­rá­dy. Mě to hod­ně posí­li­lo, doda­lo víc odvahy.

Upřímně, od začát­ku stu­dií v Ústí jste na mě půso­bi­la tak jak nyní: cíle­vě­do­mě a zdra­vě sebe­vě­do­mě. Jsou tako­ví i vaši studenti?

Mám spous­tu cíle­vě­do­mých. To mi dělá obrov­skou radost, že je mohu moti­vo­vat. Jsou samo­zřej­mě i tako­ví, co jen pro­chá­ze­jí, cíle nema­jí vyso­ké a obo­ru se věno­vat nebu­dou. Ale to je v pořád­ku, nemů­že být plná tří­da výbor­ných. Bylo to tak i za nás a jiné to není ani na vyso­ké škole.

Když to pře­že­nu, vidí­te ve svých tří­dách něja­kou novou Michaelu Bergovou, nebo aspoň podobnou?

Dokonce lep­ší a ne jed­nu, sto­pro­cent­ně. Jsou totiž tech­no­lo­gic­ky napřed a chtě­jí. Doufám, že půjdou na vyso­kou při­pra­ve­něj­ší než já.

Českým škol­stvím se neu­stá­le vzná­ší nářky na stu­den­ty. Často zby­teč­né, ale co s těmi, co postrá­da­jí chuť?

Já bych se ráda věno­va­la všem stej­ně, ale když u něko­ho vidím, že nemá zájem… to je pak ztrá­ta času pro mě i pro něj. Naopak teď, když už mám svo­je svě­řen­ce mezi vyso­ko­ško­lá­ky, napří­klad z posled­ní­ho matu­rit­ní­ho roč­ní­ku, tak z toho mám vel­kou radost.

Nosí se už dnes spolupráce?

Ano, ale já to tak před dese­ti lety vůbec nemě­la. Tenkrát jsem se bála, aby ode mě někdo něco neopsal, neo­ko­pí­ro­val. Co jsem umě­la, jsem si sys­li­la pro sebe. Spolupráci mě nau­či­la až vyso­ká ško­la. Až tam jsem pocho­pi­la, že archi­tekt nikdy není sám, dům nikdy nevy­tvo­ří jeden jedi­ný člo­věk, vždy se obklo­pu­je dal­ší­mi pro­fe­se­mi. Díky tomu mi neva­dí pře­dá­vat stu­den­tům, co jsem se nau­či­la, nao­pak mi to dělá radost. Určitě mě zají­ma­jí i jejich tra­ble, pokud je něco trá­pí, ráda bych jim pomoh­la. A dou­fám, že to vědí.

Vaše jmé­no se ve ško­le hod­ně skloňu­je. Vedoucí ate­li­é­ru pro­duk­to­vé­ho desig­nu Boda Horák o vás hovo­ří jako o své nástup­ky­ni, poslou­chá se to hezky?

Už mě postup­ně při­pra­vu­je asi dva roky, při­jí­mám to. Myslím si ale, že obor by měl ide­ál­ně vést star­ší a zku­še­něj­ší pro­duk­to­vý desig­nér. Těžko ovšem tako­vé­ho člo­vě­ka sehnat, Boda je jedinečný.

A při­šel na umprum­ku zrov­na v roce, kdy jste nastu­po­va­la do matu­rit­ní­ho roč­ní­ku. Velká změna?

Stoprocentně. Přišel člo­věk z pra­xe, co už má něco za sebou a není jen uči­tel. Pro umě­lec­ké obo­ry jsou prá­vě oni klí­čo­ví. Boda vyu­žil svo­je kon­tak­ty při výro­bě návrhů, najed­nou nic nebyl pro­blém. Přijde mi super, že si mohou stu­den­ti ledasco vyzkou­šet a tepr­ve pak si vybrat svo­je zamě­ře­ní. Kdyby Boda nepři­šel, asi bych se na archi­tek­tu­ru jen tak nedo­sta­la, s pří­pra­vou na při­jí­mač­ky mi obrov­sky pomohl.

Co vaše dal­ší plá­ny ve vzta­hu k ústec­ké umprum­ce? Máte hla­vu plnou nápadů.

Doufám, že úro­veň ško­ly ješ­tě pozved­ne­me. Že se bude­me účast­nit více sou­tě­ží a taky je vyhrá­vat. Já jsem totiž sou­tě­ži­vý typ a vyhrá­vám ráda. (smě­je se)

Jsou pod­le vás pro budouc­nost ško­ly klí­čo­vé nové ateliéry?

Má to svo­je pro a proti.

Tak zkus­me nej­pr­ve argu­men­ty pro.

Nová repre­zen­ta­tiv­ní budo­va, kte­rá by moh­la při­lá­kat dal­ší stu­den­ty. Když někte­ří vidí Špindl, asi se zhro­zí, ale výu­ka tady má atmo­sfé­ru, kaž­dý má svůj prostor.

Tím jsme ply­nu­li pře­šli k těm proti…

V nové budo­vě nebu­de­me mít moc sou­kro­mí. Pokud by se Špindl poda­ři­lo rekon­stru­o­vat, bylo by to dost mož­ná lep­ší. Ale chá­pu, že to eko­no­mic­ky nedá­vá pří­liš smy­sl. Že je lep­ší posta­vit v dohled­né době novou budovu.

A kde se v dohled­né budouc­nos­ti vidí­te vy?

Vůbec nevím… Naplánovala jsem si něja­ké věci a ty teď mám. (zamys­lí se) Měla bych si vytvo­řit dal­ší cíle. Jednou bych chtě­la žít dlou­ho­do­bě v zahra­ni­čí, teď mi ale můj život vyho­vu­je. Jen bych někte­ré akti­vi­ty měla tro­chu stáh­nout, při­brz­dit. Často se mi sta­ne, že pra­cu­ji večer, o víkendu.

Člověk není stroj, robot, ani vy ne. Při čem si doká­že­te odpo­či­nout, dobít baterky?

Paradoxně vypnu u hova­din, když na něco kou­kám. (smě­je se) S pří­te­lem cho­dí­me ven s pej­sky, dome­ček máme hned u lesa, to je super.

Vaše ambi­ce na umprum­ce už jsme pood­kry­li. Ne kaž­dý ale ví, že zde máte také mlad­ší sest­ru. Co její plány?

Teď bude matu­ro­vat, je chyt­rá, ale ne tak cíle­vě­do­má. Snažím se ji povzbu­zo­vat k dal­ší­mu stu­diu, ale moc se jí nechce. Není vylo­že­ně můj pro­ti­pól, ale je pros­tě jiná. Třeba ji teď ale bude ke stu­diu moti­vo­vat nový part­ner, když ne já.

Jak vid­no, ústec­ká ško­la hra­je v živo­tě vás i vaší rodi­ny důle­ži­tou roli, v čem osob­ně spat­řu­je­te její nej­vět­ší potenciál?

Hodně změn urči­tě při­ne­se nová paní ředi­tel­ka. Vidím, že už teď posou­vá řadu věcí k lep­ší­mu. Trochu se změ­ni­ly i mezi­lid­ské vzta­hy, ale to asi nebu­de­me roze­bí­rat. (smě­je se)

Proč ne?

Možná, že pro chla­py u nás je teď těž­ší, když jim šéfu­je žena, když musí potla­čit své ego. Málokterý z nich to zvládne.

Setkala jste se s něčím podob­ným? Přeci jen jste mla­dá, vzdě­la­ná, vylo­že­ně vůd­čí typ…

Ano, ale sna­žím se to pře­chá­zet. Plním si svo­je sny, když si něco uma­nu, vět­ši­nou to zís­kám. A když ne, dost těž­ce to nesu. Málokdy ale neu­spěju, na to v živo­tě nejsem zvyklá.

Sebevědomí vám nechy­bí, ale tro­chu jsme zamlu­vi­li budouc­nost ško­ly, tedy?

Myslím, že umprum­ce pomo­hou dal­ší lidé z pra­xe. Hodně kan­to­rů v dohled­né době půjde do důcho­du. Pro ško­lu je to výzva a urči­tě bude těž­ké sehnat nové lidi.

Mimochodem, je řeše­ním prá­vě ces­ta, kte­rou zosob­ňu­je­te vy? Absolventka, co se s diplo­mem vrá­tí na „mís­to činu“, ale mís­to do lavi­ce za kated­ru. Nejste totiž zda­le­ka jediná!

Určitě. Mě ale nikdy nena­padlo, že budu učit. Před dese­ti lety bych se ako­rát zasmá­la. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne! A pak za mnou při­šel Boda, pře­mlou­vá­ní neby­lo dlou­hé. Ze začát­ku jsem bra­la uče­ní jako při­vý­dě­lek k vyso­ké. Pak jsem dokon­či­la stu­dia, najed­nou to neby­lo už jen pár hodin… Dneska sko­ro full time job, i když to není můj hlav­ní příjem.

Představte si sebe a ško­lu za deset let, změ­ní se hodně?

Rozhodně při­jdou dal­ší nové tech­no­lo­gie a výu­ka se bude pro­mě­ňo­vat. Už dnes tře­ba někte­ré oblas­ti v bitma­po­vé gra­fi­ce, s pří­cho­dem umě­lé inte­li­gen­ce, nedá­va­jí smy­sl. My něco učí­me, ale AI to zvlád­ne během pár sekund. Proto tře­ba Photoshop už nechci ani učit, pro­to­že nestí­hám ty úpl­ně nej­no­věj­ší trendy.

Nehrozí náho­dou, že umě­lá inte­li­gen­ce postup­ně vytla­čí kumšt?

To ne, spíš někte­ré obo­ry. Myslím si, že se umě­lá inte­li­gen­ce nena­u­čí být kre­a­tiv­ní. Nedovedu ale odha­do­vat, vidí­te, kolik věcí se změ­ní během pou­hé­ho roku. Jsem si ale jis­tá, že naše umě­lec­ká ško­la bude dál fun­go­vat, bude dál dob­rá. Že jsme men­ší, mezi Prahou a Brnem, je urči­tá naše výhoda.

 

Ing. arch. BcA. Michaela Bergová

Kde učí:

SŠUP Ústí nad Orlicí – ate­li­é­ry pro­duk­to­vé­ho a inte­ri­é­ro­vé­ho designu

Co učí:

3D mode­lo­vá­ní, prak­tic­ká cvi­če­ní, bitma­po­vá gra­fi­ka, pro­jek­to­vá pre­zen­ta­ce a pro­sto­ro­vá tvorba

Kde stu­do­va­la:

2011–2015 SŠUP Ústí nad Orlicí (pro­duk­to­vý design)

2016–2022 Technická uni­ver­zi­ta v Liberci (archi­tek­tu­ra a urba­nis­mus, titul Ing. arch.)

2019–2022 Technická uni­ver­zi­ta v Liberci (design pro­stře­dí, titul BcA.)

Úspěchy:

2023 Nominace YTAA – Young Talent Architecture Award
2022 Nominace na titul v sou­tě­ži Urbanistický pro­jekt roku
2022 Cena veřej­nos­ti v sou­tě­ži Urbanistický pro­jekt roku
2022 Cena děka­na za DP Bydlení v are­á­lu býva­lé kože­luž­ny v Hradci Králové
2019 Umístění mezi top 25 pro­jek­ty z celé­ho svě­ta v sou­tě­ži Inpireli Awards
2019 Cena děka­na za BP Ambasáda České repub­li­ky v Addis Abebě
2018 1. mís­to v ČR v sou­tě­ži Multikomfortního byd­le­ní v Dubaji od spo­leč­nos­ti Saint-Gobain

 

 Foto: Jan Smolík