JAN POKORNÝ

Ústí n. O. – Poslední pod­pi­sy v ředi­tel­ské kolon­ce na vysvěd­če­ní sti­hl 30. červ­na. Za rok už najdou stu­den­ti orlic­ko­ús­tec­ké umprum­ky na stej­ném doku­men­tu pod­pis jeho nástup­ky­ně. Nyní se ZDENĚK SALINGER těší na zaslou­že­ný odpo­či­nek, po 46 letech na tex­til­ce, poslé­ze SŠUP, jis­tě prá­vem. Náročná por­ce? „Ale hezká!“ říká na kon­ci pro­fes­ní­ho maratonu.

Když člo­věk ví, že letoš­ní pře­dá­vá­ní vysvěd­če­ní bylo po desít­kách let jeho posled­ní, co se mu honí hlavou?

Úleva, smu­tek, ale i radost.

Co z toho nejvíc?

To bude tak na stej­né úrov­ni. (usmí­vá se)

Z čeho pra­me­ní úle­va, je ředi­tel­ský úděl těžký?

Velmi jed­no­du­še řeče­no, není to leh­ké. A bylo to urči­tě těž­ší, než jsem si v roce 2017 při nástu­pu do funk­ce před­sta­vo­val. Na mys­li mám pře­de­vším nesku­teč­ný nárůst administrativy.

Váš před­chůd­ce Zdeněk Rössler pro­ve­dl ško­lu vel­kou pro­mě­nou, ať už šlo o stě­ho­vá­ní odbor­né výu­ky z Hnátnice, nebo cel­ko­vou rekon­struk­ci hlav­ní­ho are­á­lu v Zahradní uli­ci. Vy jste zase musel umprum­ku uří­dit v době covidu.

Nikdy by mě nena­padlo, že něco podob­né­ho zaži­ju. Teď už vzpo­mí­nám v kli­du, začát­ky neby­ly vůbec jed­no­du­ché. Myslím ale, že po úvod­ních těž­kos­tech s podo­bou distanč­ní výu­ky jsme situ­a­ci rozum­ně zvlád­li. Máme to za sebou, tedy snad!

Pandemii bohu­žel vystří­da­la vál­ka a s ní také pro­blémy s ener­gi­e­mi. Už se poda­ři­lo situ­a­ci stabilizovat?

Nějakou jis­to­tu máme, doká­že­me před­po­klá­dat hra­ze­ní spo­tře­by energií.

Určitě bychom ale měli zmí­nit také pozi­ti­va a není jich za šest let málo.

Na prv­ním mís­tě urči­tě úspě­chy našich žáků pod­po­ře­né výko­ny peda­go­gů zejmé­na výtvar­ných obo­rů. A těch úspě­chů je nepočítaně.

A co se týká ško­ly samotné?

Velkou rados­tí jsou dvě eta­py rekon­struk­ce spor­tov­ní haly v hod­no­tě při­bliž­ně sed­mi mili­o­nů korun. Třímilionové inves­ti­ce se v roce 2019 dočka­la i hlav­ní kotel­na are­á­lu v Zahradní uli­ci. Zvládli jsme také obno­vy dvou počí­ta­čo­vých uče­ben a před­po­klá­dám, že ten­to trend bude pokračovat.

Ta vůbec nej­zá­sad­něj­ší inves­ti­ce, výstav­ba nových ate­li­é­rů v část­ce kolem 200 mili­o­nů korun, na svo­ji rea­li­za­ci stá­le čeká. Jak dlou­ho ještě?

Po dese­ti letech jsou ate­li­é­ry už koneč­ně na obzo­ru. Jsem pře­svěd­čen, že drob­né majet­ko­vé nesho­dy se poved­lo vyře­šit a bude dodr­žen stá­va­jí­cí záměr. A že v úno­ru 2024 začne výstavba.

Ať bude­te tou dobou ve ško­le ješ­tě čin­ný, či niko­liv, těší­te se na pro­hlíd­ku nových prostor?

Určitě a prů­běh výstav­by budu bed­li­vě sledovat!

Po šes­ti letech ve funk­ci je jis­tě na mís­tě urči­tá osob­ní sebe­re­flexe. Je něco, co bys­te dnes udě­lal jinak?

Upřímně říkám, že těch věcí by neby­lo málo. Ale co je udě­lá­no, je dáno, nic nelze vrá­tit. Co jsem udě­lal, udě­lal jsem rád a v dob­ré víře.

Pokud se zamě­ří­me na budouc­nost umprum­ky, čis­tě řečí čísel se zdá, že bude spí­še umě­lec­ké než prů­mys­lo­vá. Nebo se pletu?

Pochopitelně sou­čas­ná situ­a­ce je pro mne tro­chu smut­ná, mul­ti­funk­ce ško­ly začí­ná poma­lin­ku ustu­po­vat. Ale doba tako­vá je a není mož­né tříš­tit síly na více­ro obo­rů. Musíme udr­žet ško­lu tím, co ji posu­nu­je nyní, a to jsou umě­lec­ko­ře­me­sl­né obory.

Stejně jako váš před­chůd­ce jste pro­fes­ně „tex­ti­lák“, spja­tý s boha­tou tra­di­cí měs­ta i jeho vzdě­lá­vá­ní, přes­to tuto sku­teč­nost akceptujete?

Lehký povzdech, ale jde o budouc­nost ško­ly, ne nostalgii.

Nahrává tomu zájem o všech pět výtvar­ných oborů?

V posled­ních letech je oprav­du sta­bil­ně vyso­ký, a pokud se poda­ří do nabíd­ky při­dat ješ­tě dal­ší z umě­lec­ko­prů­mys­lo­vých obo­rů, jsem pře­svěd­čen, že ško­la bude úspěš­ně exis­to­vat i nadále.

Otevření šes­té­ho stu­dij­ní­ho pro­gra­mu je tedy v plánu?

Týká se ani­ma­ce, ale to už bude zále­ži­tost mé nástupkyně.

Neváhal jste poměr­ně důraz­ně pou­ka­zo­vat na nedu­hy čes­ké­ho škol­ství, napří­klad pro­střed­nic­tvím aso­ci­a­ce umě­lec­ko­prů­mys­lo­vých škol. Svítá na lep­ší časy, co vidí­te na kon­ci tunelu?

Na kon­ci tune­lu vidím dal­ší tunel. (usmě­je se) Když to řek­nu kul­ti­vo­va­ně, zažil jsem sedm­a­dva­cet minis­trů škol­ství a kaž­dý se vyzna­me­nal jinak. Nové tren­dy respek­tu­ji, ale nemě­ly by opo­mí­jet zákla­dy vzdělávání.

Přes podob­né výhra­dy vás ale tře­ba může těšit tře­ba fakt, že se absol­ven­ti umprum­ky do své ško­ly rádi vra­ce­jí. A to pří­mo jako její pedagogové.

Jsem rád, že se kva­li­ta vzdě­lá­vá­ní u nás poslé­ze vra­cí v absol­ven­tech, kte­ří se stá­va­jí peda­go­gy. Asi se jim u nás líbí.

Dovolím si ješ­tě něko­lik osob­něj­ších otá­zek. Když se v roce 2017 sla­vi­lo výro­čí ško­ly, zalis­to­val jsem kro­ni­ka­mi a nale­zl vás tam jako stu­den­ta. Kdy přesně?

Bylo mi osm­náct. Moje ces­ta v této ško­le zača­la roku 1977 ve dru­hém roč­ní­ku Střední prů­mys­lo­vé ško­ly textilní.

A pokra­čo­va­la?

Po úspěš­ném absol­vo­vá­ní jsem vystu­do­val Vysokou ško­lu stroj­ní a tex­til­ní v Liberci a po tří­le­tém zaměst­ná­ní v kon­cer­no­vém pod­ni­ku Elitex jsem nastou­pil do ško­ly v roce 1986.

V deva­de­sá­tých letech jste pak pře­vzal říze­ní uči­liš­tě, neple­tu se?

To bylo v roce 1994, jed­na­lo se o Integrovanou střed­ní ško­lu tex­til­ní, býva­lé uči­liš­tě Perly, kte­ré se násled­ně s tex­til­kou spo­ji­lo. Posléze jsem byl vedou­cím dílen a prak­tic­kých čin­nos­tí, tedy zástup­cem ředitele.

Šestačtyřicet let je nároč­ná porce?

Ale hezká!

Co bude násle­do­vat teď?

Zasloužený odpo­či­nek, rodi­na, vnuk, sport.

Vrátí se popu­lár­ní Sally zpát­ky do brá­ny ústec­ké fot­ba­lo­vé gardy?

Na to už je poz­dě! (smě­je se) Asi už jen na tribuny.

Vůbec popr­vé v ději­nách tex­til­ky, pono­vu umprum­ky, sta­ne v jejím čele žena, je to vel­ký milník?

Máte prav­du, kole­gy­ně Martina Novozámská je vůbec prv­ní v his­to­rii ško­ly… ale změ­na je život! A pokud bude potře­ba, budu jí nápomocen.

Nevylučujete tedy dal­ší angažmá?

Pokud bude zájem, v neleh­kém začát­ku rád pomohu.

Co nej­ná­roč­něj­ší­ho vaši nástup­ky­ni čeká?

To bychom měli vyne­chat, nechci ji děsit. (smě­je se) Popřál bych Martině do dal­ších let stej­né nebo ješ­tě lep­ší spo­lu­pra­cov­ní­ky peda­go­gy i nepe­da­go­gy, jaké jsem měl já.

A méně papírů?

To nehro­zí…

Závěrem, prak­tic­ky celou svou pro­fes­ní kari­é­ru jste věno­val ško­le, kte­rá pro­šla obrov­skou trans­for­ma­cí i řadou díl­čích změn. Kde si před­sta­vu­je­te umprum­ku za dal­ších deset, pat­náct, dva­cet let?

Představa musí být vždyc­ky opti­mis­tic­ká. Dobrou ško­lu musí v prvé řadě udě­lat odbor­ná kva­li­ta, kte­rou jako peda­go­go­vé drží­me už od její­ho začátku.

A jis­tě také stu­den­ti, lep­ší se nám, nehorší?

Vidím roz­díl­nou kva­li­tu, ale to neva­dí. Lepším poraď, hor­ší donuť!

Závěr letoš­ní­ho škol­ní­ho roku je pro umprum­ku ve zna­me­ní vel­kých změn, a to dokon­ce na těch nej­vyš­ších postech!

Dosavadní ředi­tel ško­ly a její dlou­ho­le­tý peda­gog Ing. Zdeněk Salinger pře­dal na úter­ní závě­reč­né pora­dě pomy­sl­né žezlo své nástup­ky­ni. Od 1. srp­na se vede­ní ško­ly, jako vůbec prv­ní žena v její 130 let trva­jí­cí his­to­rii, ujme sou­čas­ná vedou­cí ate­li­é­ru uži­té foto­gra­fie Mgr. et MgA. Martina Novozámská.

Panu ředi­te­li nále­ží podě­ko­vá­ní za péči o ško­lu v letech, kte­rá byla pro čes­ké vzdě­lá­vá­ní nebý­va­le slo­ži­tá. Nové paní ředi­tel­ce nao­pak přá­ní, aby jedi­ná střed­ní umě­lec­ko­prů­mys­lo­vá ško­la v Pardubickém kra­ji pod jejím vede­ním dále vzkvétala!

Úterý 27. červ­na bylo záro­veň ve zna­me­ní roz­luč­ky se tře­mi dlou­ho­le­tý­mi peda­go­gy umprum­ky, kte­ří již v příš­tím škol­ním roce budou uží­vat zaslou­že­né­ho odpo­čin­ku. Z rukou pana ředi­te­le pře­vza­la kvě­ti­no­vý dar Mgr. Eva Křepelová, peda­go­gic­ký sbor opouš­tí také jeho stá­li­ce Mgr. Lubomír Karbulka a rov­něž Ing. Petr Doležal. Všem za jejich prá­ci děkujeme!

Foto: Pavel Vomáčka, Michael Resler

Červen pou­ze ve zna­me­ní uza­ví­rá­ní zná­mek? Pro naše stu­den­ty výtvar­ných obo­rů niko­liv. Poslední měsíc před let­ní­mi prázd­ni­na­mi se kona­jí růz­né exkur­ze a dru­hé roč­ní­ky absol­vo­va­ly tra­dič­ní týden­ní plenér. 

Vedoucí umě­lec­kých obo­rů naší umprum­ky Jaroslav Habrman k němu říká: 

„Byli jsme opět, jako kaž­dý rok, na našem vyzkou­še­ném mís­tě v are­á­lu zámeč­ku Skály nad Teplicemi nad Metují. Areál býva­lé­ho popluž­ní­ho dvo­ra byl v 17. sto­le­tí pře­sta­věn do raně barok­ní­ho sty­lu a v téměř nezmě­ně­né podo­bě dnes slou­ží turis­tům a samo­zřej­mě naší ško­le. Bohatá nabíd­ka atrak­tiv­ních kre­seb­ných a malíř­ských moti­vů a roman­tic­ká kra­ji­na nás pře­svěd­ču­jí, že lep­ší mís­to bychom jin­de těž­ko hledali.“ 

A jak se minu­lý týden cel­kem 46 stu­den­tům v dopro­vo­du tří peda­go­gů dařilo? 

„Minulý ple­nér stu­den­ti nasa­di­li vyso­kou lať­ku kva­li­ty, ale mys­lím, že ten­to­krát kva­li­ta a množ­ství pra­cí byla při­nejmen­ším vyrov­na­ná. Někteří stu­den­ti dokon­ce pro­je­vi­li přá­ní, že by příští rok jeli zno­vu. Počasí sice neby­lo úpl­ně ide­ál­ní, ale prše­lo mini­mál­ně, tak­že jsme vět­ši­nu času moh­li pra­co­vat v exteriérech. 

Kvalitu kre­seb a maleb bude mož­né posou­dit na výsta­vě, kte­rá se usku­teč­ní prav­dě­po­dob­ně v říj­nu či lis­to­pa­du v pro­sto­rách ško­ly,“ dopl­ňu­je ješ­tě vedou­cí výpravy. 

Plenér se usku­teč­nil díky finanč­ní pod­po­ře Města Ústí nad Orlicí.

JAN POKORNÝ

Ústí n. O. – Od roku 2013 si bez nich pro­gram ústec­ké Malé scé­ny neu­mě­li před­sta­vit. Měsíc co měsíc při­ná­še­ly peda­gož­ky ústec­ké umprum­ky JITKA KUBĚNKOVÁ a MARIE UHLÍŘOVÁ osvě­že­ní v podo­bě kun­sthis­to­ric­kých před­ná­šek.  Zkusily si něco víc než jen „jen“ škol­ní výklad a občas­né exkur­ze, postup­ně zača­li cho­dit věr­ní fan­do­vé, ale v sále Malé scé­ny se obje­vo­va­ly neu­stá­le také nové tvá­ře. Mezi nimi i stu­den­ti, z nichž někte­ří se věnu­jí ději­nám umě­ní i na vyso­kých ško­lách. „Máme doce­la úspěch! A mys­lí­me si, že to stu­den­ty s námi dost baví,“ říka­jí jed­ním hla­sem oblí­be­né vyučující.

Musím prac­ně zapá­t­rat v pamě­ti, kdy se kona­la his­to­ric­ky vůbec prv­ní přednáška?

JK: Bylo to před dese­ti lety, v září 2013.

MU: Ale devět cyk­lů, pro­to­že jeden jsme kvů­li covi­du vypus­ti­ly. Ovšem poté jsme jej opakovaly.

Jak vůbec napad­ne uči­tel­ky, co mají už tak prá­ce až nad hla­vu, ješ­tě dělat před­náš­ky pro veřejnost?

MU: Za to může Jitka! (smě­je se)

JK: Napadlo mě to v době, kdy jsem byla na mateř­ské dovo­le­né. Ve chví­li, kdy jsem byla stá­le doma, se dosta­vil pocit, že moje IQ degra­du­je. Potřebovala jsem něja­kou inte­lek­tu­ál­ní čin­nost, chy­bě­la mi ško­la, kon­takt s lid­mi. A tak jsem si vymys­le­la přednášky.

Sólo, nebo s někým?

JK: Marušku jsem chtě­la, a tak jsem ji oslo­vi­la. Že jsme v Malé scé­ně, za to můžeš, mys­lím, ty (autor rozhovoru).

MU: A mám pocit, že se to upeklo na jed­nom z našich kos­tel­ních výle­tů s Klárou Skrbkovou, kte­rá s námi ze začát­ku také spolupracovala.

Dá prá­ci vzpo­me­nout si, o čem byla pre­mi­é­ro­vá přednáška?

MU: Tu měla urči­tě Jitka.

JK: Myslím, že to byla čes­ká román­ská archi­tek­tu­ra. První cyk­lus jsme totiž věno­va­ly naší archi­tek­tu­ře v prou­du času.

Za deset let se urči­tě hod­ně změ­ni­lo, ale zají­ma­lo by mne, zda jste se ale­spoň ze začát­ku potý­ka­ly se stre­sem, trémou?

MU: Já jsem ner­vák pořád! A tré­mis­ta taky, ale už jsem si našla sys­tém, jak si před­náš­ku vypracovat.

JK: Trému já nemám, ale spíš mám občas pro­blém s dohle­dá­vá­ním infor­ma­cí. Ale jak přes­ně říka­la Maruška, časem jsme si vyvi­nu­ly způ­sob práce.

Tak schvál­ně, jak dlou­ho trvá pří­pra­va jed­né před­náš­ky? Předpokládám, že to bude déle než před­náš­ka samotná.

MU: Záleží na téma­tu, je to hod­ně indi­vi­du­ál­ní. Začínám tak mini­mál­ně měsíc před, hod­ně času zabe­re vyhle­dá­vá­ní infor­ma­cí a jejich ově­řo­vá­ní z více zdro­jů, to samé dohle­dá­vá­ní obráz­ků. A koneč­ně dát před­náš­ce něja­kou kul­tu­ru a strukturu.

JK: Mám to podob­ně. Když je před­náš­ka mono­te­ma­tic­ká, máš jed­no­ho uměl­ce, to jde rych­le­ji. Pokud zvo­líš šir­ší téma, úpl­ně posled­ní před­náš­ku jsem teď měla vel­ko­mo­rav­ské hra­diš­tě v Mikulčicích, tak to mi dalo poměr­ně zabrat. Příprava před­náš­ky má něko­lik fází, shro­máž­dě­ní infor­ma­cí, jejich vytří­dě­ní, posta­ho­vá­ní obráz­ků, napsá­ní tex­tu. Pak se to člo­věk sna­ží nau­čit a nále­ži­tě předvést.

Řádově tedy mno­ho a mno­ho hodin?

MU: Nezdá se to, ale je to tak.

JK: Také pro­to jsme oce­ni­ly pomoc našich hos­tů – kole­gy­ně Martiny Novozámské, Jiřího Hrdiny z ost­rav­ské umě­lec­ko­prů­mys­lo­vé ško­ly či mého kama­rá­da z Dlouhé Třebové a peda­go­ga Martina Lamplota.

Dějiny umě­ní učí­te obě už řád­ku let a v obo­ru jste kova­né. Stalo se vám ale někdy, že bys­te prá­vě při pří­pra­vě před­náš­ky zjis­ti­ly něco zce­la nové­ho, vám do té doby neznámého?

MU: Samozřejmě, poma­lu v kaž­dé! Zjistíme spí­še nové zají­ma­vos­ti, perličky.

JK: Ne že by to úpl­ně pře­vrá­ti­lo naše pově­do­mí o daném uměl­ci či obdo­bí, ale zís­ká­me infor­ma­ce, o kte­rých jsme dosud nevě­dě­ly. Jdeme více do hloub­ky, v pří­pa­dě uměl­ců zejmé­na co se týká jejich živo­ta. Obecně neu­čí­me ve ško­le živo­to­pi­sy nijak zvlášť podrob­ně a zamě­řu­je­me se spí­še na vlast­ní tvorbu.

Za deset let devět cyk­lů – je něja­ký z nich, kte­rý vám spe­ci­ál­ně utkvěl v paměti?

MU: Pro mě vždy ten aktuální!

JK: Asi to tak nemo­hu říct, že bych někte­rý ozna­či­la za oblí­be­ný. Maruška umí dob­ře vymýš­let názvy cyk­lů, tak­že když tře­ba při­šla s pojme­no­vá­ním Šelma na uli­ci, od fau­vis­mu po street art, to se mi straš­ně líbi­lo. Já mám ráda umě­ní jako celek, od pra­vě­ku až po dva­cá­té století.

Takže nena­jde­te něja­ké obdo­bí či styl v ději­nách umě­ní, kte­ré bys­te pro sebe ozna­či­ly za srdeč­ní, preferované?

JK: Já spíš jed­not­li­vé uměl­ce. Pro mě je abso­lut­ní favo­rit Santini a pak Braun, oba sho­dou okol­nos­tí z baro­ka. Zabývám se jimi celo­ži­vot­ně, pořád jez­dím po památ­kách, kte­ré vytvo­ři­li. Ale mám stej­ně tak ráda dva­cá­té sto­le­tí, napří­klad funk­ci­o­na­lis­mus, a pak samo­zřej­mě pra­vě­ké umění.

MU: Jitka mi sebra­la funk­ci­o­na­lis­mus. Nemám něja­ké top obdo­bí, spí­še tedy dva­cá­té sto­le­tí cel­ko­vě. Vedle funk­ci­o­na­lis­mu mě něčím při­ta­hu­je tře­ba také sore­la, Bauhaus nebo v desig­nu čes­ký kubis­mus. A za jed­not­li­vé uměl­ce? Ze socha­řů Berniniho, z malí­řů tře­ba Édouarda Maneta.

Přednášky jsou také o setká­vá­ní, spe­ci­ál­ně v útul­ném pro­stře­dí Malé scé­ny. Zvykly jste si v pub­li­ku spí­še na věr­né návštěv­ní­ky, ane­bo neu­stá­le víta­ly nové tváře?

JK: Něco mezi. Jsou tací, co cho­di­li pra­vi­del­ně celých deset let. Ale pokaž­dé se obje­vil někdo nový a vel­mi čas­to také stu­den­ti. Podle toho, kdo aktu­ál­ně stu­do­val a co jsme zrov­na pro­bí­ra­li. Všem našim divá­kům pat­ří poděkování.

MU: Mezi rekord­ma­ny by urči­tě pat­řil míst­ní zna­lec bet­lé­mů pan Mátl nebo man­že­lé Fikejzovi, rodi­če naše­ho býva­lé­ho stu­den­ta a nyní kolegy.

Obě dvě nepřed­ná­ší­te jenom v Ústí, jaké jsou vaše dal­ší aktivity?

MU: Spolupracuji s cho­ceň­skou kni­hov­nou, zača­li jsme ješ­tě před covi­dem, něja­ký pátek už to bude. Ustálilo se to tak, že dělám dvě před­náš­ky na jaře a dvě na pod­zim. Na ten nej­bliž­ší mám naplá­no­va­nou rene­sanč­ní Florencii a barok­ní Řím.

JK: Nemám to tak pra­vi­del­ně jako Maruška, spíš mě občas někdo požá­dá, abych něja­ký pořad při­pra­vi­la. Pořádala jsem před­náš­ky u nás v Dlouhé Třebové, na pod­zim by měla být dal­ší, téma ješ­tě řeší­me. V Malé scé­ně s Lenkou Janyšovou jsme se domlu­vi­ly, že v příš­tím škol­ním roce uspo­řá­dám dvě před­náš­ky a dvě bude mít kole­ga Martin Lamplot. Už to nebu­de cyk­lus, ale čty­ři jed­not­li­vé pořady.

Po dese­ti letech tedy s pra­vi­del­ný­mi před­náš­ko­vý­mi cykly kon­čí­te, co za tím je? Chyběla téma­ta, inspi­ra­ce, ener­gie, nebo pros­tě jen chce­te v nej­lep­ším přestat?

MU: Úplně přes­ně nevím, nějak to zkrát­ka vyply­nu­lo. I když jsme měly občas hos­ty, pří­pra­va do znač­né čás­ti závi­se­la na nás.

JK: Určitě tro­chu téma­ta, kte­rá jsme postup­ně vyčer­pa­ly. Jakkoliv ději­ny umě­ní jsou samy o sobě nevy­čer­pa­tel­né. Možná se z pra­vi­del­nos­ti dosta­vi­la úna­va, říka­ly jsme si, že si tro­chu odpo­či­ne­me, při­brz­dí­me. Ale neří­ká­me, že už nikdy, uvidíme!

Jelikož učí­te na umě­lec­ké ško­le, své stu­den­ty, aspoň před­po­klá­dám, vní­má­te jako kul­tur­ní bytos­ti. Ale co lidi kolem sebe, jsme my Češi stá­le kul­tur­ní národ, národ Masaryka, Čapka a Komenského?

MU: To si asi netrou­fám posuzovat.

JK: Těžká otáz­ka, hlav­ně se asi nedá gene­ra­li­zo­vat. Předpokládám, že ti, co cho­di­li na naše před­náš­ky do Malé scé­ny, kul­tur­ní jsou. A naši stu­den­ti vesměs také, i když máme občas zají­ma­vé pří­pa­dy. (smě­je se)

Na dru­hou stra­nu vás musí těšit kaž­dý, kte­rý pak vyra­zí ve vašich sto­pách a jde stu­do­vat ději­ny umě­ní. Mimochodem není jich úpl­ně málo.

MU: Máme doce­la úspěch!

JK: A mys­lí­me si, že to stu­den­ty s námi dost baví.

Blíží se čas let­ních prázd­nin, před­po­klá­dám, že u vás opět kun­sthis­to­ric­kých. Kam se chystáte?

MU: Tohle je otáz­ka hlav­ně na Jitku!

JK: Budu toho mít hod­ně. Plánujeme spo­leč­ně naši tra­dič­ní kos­tel­ní jízdu na pět dní, letos Strakonicko, Prachaticko. Je tam straš­ně moc pamá­tek od stře­do­vě­ku až po deva­te­nác­té sto­le­tí. Pak při­dám ješ­tě týden ve fran­couz­ské Normandii, kde je toho taky hod­ně. Stejně jako v Polsku, kam se také chystám.